Když mám hodnotu jen tehdy, když jsem užitečná

Sebehodnota se někdy nenápadně spojí s tím, co všechno zvládáme pro druhé. Dokud jsme potřební, výkonní, spolehliví a užiteční, můžeme mít pocit, že je všechno v pořádku. Jenže co se stane ve chvíli, kdy nás někdo přestane potřebovat, něco se nám nepodaří nebo jednoduše nemáme sílu?

„Mami, nemusíš. Já si to zařídím.“

Vlastně by to měla být krásná věta.

Dítě vyrostlo. Je samostatné. Umí si poradit. Přesně o to jsme se přece celé ty roky snažili. Učili jsme ho zavázat si tkaničky, jezdit samo autobusem, hospodařit s penězi, zvládat průšvihy, rozhodovat se. A pak jednoho dne skutečně přijde chvíle, kdy naši pomoc nepotřebuje.

A místo očekávané úlevy to někdy trochu píchne.

Ne proto, že bychom svým dětem nepřáli samostatnost. Ale protože se někde hluboko může ozvat otázka, kterou bychom možná ani nechtěli vyslovit:

Když už mě nepotřebuješ, jaké je teď moje místo?

Podobná otázka se přitom netýká jen rodičovství. Může se objevit v partnerství, v práci, při odchodu do důchodu, během nemoci, po rozvodu nebo prostě v období, kdy už nemáme tolik energie jako dřív.

Dokud organizujeme, zachraňujeme, vyděláváme, pečujeme, pomáháme, držíme rodinu pohromadě a jsme ti, na které je spolehnutí, máme své místo docela jasné.

Ale kdo jsme, když na chvíli nic z toho neděláme?

Sebehodnota není totéž jako užitečnost

Možná znáte člověka, který neumí přijít na návštěvu s prázdnýma rukama. Nejen obrazně. Přinese koláč, pomůže sklidit ze stolu, umyje nádobí a ještě při odchodu odnese odpadky.

Když mu řeknete: „Sedni si, dneska nic nedělej,“ začne být po chvíli skoro nervózní.

Možná takového člověka ani nemusíte hledat daleko.

Někdy totiž není nejtěžší pomáhat. Mnohem těžší je nechat druhého, aby něco udělal pro nás.

Virginia Satir považovala pocit vlastní hodnoty za jednu ze základních oblastí lidského a rodinného života. Nešlo jí přitom jen o to, zda se člověk „má rád“. To je dnes používaná věta tak často, že už skoro nevíme, co znamená.

V běžné řeči bychom její myšlenku mohli přeložit spíš takto:

To je mnohem těžší otázka, než se na první pohled zdá.

„Odpočiň si.“ – „A co bych jako dělala?“

Představme si ženu kolem padesátky. Říkejme jí třeba Jana. Není to konkrétní klientka, ale složený příběh z běžných životních situací.

Jana celý život funguje.

Když byly děti malé, věděla, kdy má kdo kroužek, kde jsou náhradní klíče, co koupit k večeři a že v úterý je potřeba přinést do školy papírovou krabici. Pracovala, vařila, organizovala dovolené, pamatovala na narozeniny tchyně a před Vánoci věděla nejen to, co dostanou její děti, ale často i to, co má její muž koupit své vlastní matce.

Nebyla obětí. Spoustu věcí dělala ráda. Rodina pro ni byla důležitá a péče jí dávala smysl.

Jenže děti vyrostly.

Jedno odešlo studovat, druhé se odstěhovalo s partnerkou. Manžel si mezitím začal vařit svoje oblíbená jídla a zjistil, že pračka není technologické zařízení vyžadující zvláštní licenci.

Najednou je doma méně práce.

Jana si celé roky říkala, jaké to jednou bude, až bude mít konečně čas pro sebe.

A teď ho má.

Jenže neví, co s ním.

V sobotu ráno uklidí kuchyň. Přerovná skříň. Zavolá dceři, jestli něco nepotřebuje. Dcera nepotřebuje. Napíše synovi. Ten odpoví až večer.

Manžel jí řekne:

„Tak si sedni. Čti si. Běž ven. Vždyť jsi pořád říkala, že nemáš čas.“

A Jana se naštve.

Ani sama přesně neví proč.

Možná proto, že celý život toužila po odpočinku, ale nikdo jí neřekl, že odpočívat je mnohem těžší, pokud jsme si zvykli svou hodnotu cítit hlavně tehdy, když jsme potřební.

Kde se bere pocit, že musím být užitečná?

Nemusí za ním být žádné dramatické dětství. A už vůbec nemusíme začít hledat viníka mezi rodiči.

Někdy stačí vyrůstat v rodině, kde se hodně pracovalo a málo odpočívalo. Kde se oceňovalo, když dítě pomohlo, mělo dobré známky, nezlobilo a bylo rozumné. Kde se láska možná nevyjadřovala slovy, ale plnou lednicí, opraveným kolem a větou: „Vezmi si ještě řízek s sebou.“

To všechno může být skutečná láska.

Dítě si však z rodinného života nevytváří jen vzpomínky. Vytváří si také představu o sobě a o tom, jak svět funguje.

Může si postupně odnést například:

• Když pomáhám, mají mě rádi.
• Když něco zvládnu, dostanu uznání.
• Když mám problém, přidělávám starosti.
• Když nic nedělám, jsem líná.
• Nejdřív povinnosti, potom odpočinek.
• O sebe se má člověk umět postarat sám.

Samy o sobě nemusí být všechny tyto věty špatné. Umět pracovat, pomoci druhému nebo nést odpovědnost jsou cenné schopnosti.

Potíž může přijít ve chvíli, kdy se z jedné možnosti stane podmínka:

Ne „jsem ráda užitečná“, ale „musím být užitečná, abych měla hodnotu“.

Když pochvala přicházela hlavně za to, co jsme udělali

Dítě samozřejmě potřebuje ocenění. Když se poprvé samo oblékne, přinese jedničku, uklidí pokoj nebo pomůže mladšímu sourozenci, je přirozené, že si toho rodiče všimnou.

Rozdíl je v tom, zda vedle toho dítě zažívá také něco dalšího:

Jsem rád, že jsi tady.

Můžeš udělat chybu a pořád k nám patříš.

Nemusíš být nejlepší.

Můžeš potřebovat pomoc.

Můžeš mít jiný názor.

Nemusíš mě rozveselit, když jsem smutný.

Satir spojovala zdravější rozvoj sebehodnoty s rodinným prostředím, kde se oceňují rozdíly mezi lidmi, láska může být vyjadřována otevřeně, chyba se může stát příležitostí k učení, komunikace je otevřená a pravidla nejsou vytesaná do kamene.

Řečeno úplně obyčejně: dítě potřebuje postupně zažívat, že jeho hodnota přežije i chybu.

A to je zkušenost, kterou si ne každý z nás mohl odnést.

Sebehodnota a výkon: když se chyba změní v rozsudek nad sebou

Představte si dvě reakce na stejnou situaci.

Člověk udělá v práci chybu.

První reakce může znít:

„Tohle jsem pokazila. Je mi to nepříjemné. Potřebuju zjistit, jestli se to dá opravit.“

Druhá:

„Ježišmarja. Jak jsem mohla být tak blbá? Teď všichni zjistí, že na to nemám.“

V obou případech se stala úplně stejná chyba. Uvnitř člověka se ale odehrává něco velmi odlišného.

V prvním případě hodnotím to, co jsem udělala.

Ve druhém začínám hodnotit to, kdo jsem.

Právě tady je podle mě užitečné přemýšlet o sebehodnotě jinak než jako o sebevědomém vystupování. Člověk může působit velmi schopně, být úspěšný, vydělávat peníze, vést tým a zároveň uvnitř potřebovat další a další potvrzení, že je dost dobrý.

A někdo jiný může být tichý, nejistý v nové situaci a přesto hluboko uvnitř vědět: Teď něco neumím. Ale moje hodnota tím nezmizela.

„Já to udělám.“ Věta, která někdy znamená víc, než se zdá

V rodinách se to může projevovat docela nenápadně.

„Nech to, já to udělám.“

„Nemusíš tam jezdit, zařídím to.“

„Dej mi to, bude to rychlejší.“

„Hlavně se tím netrap, já se o to postarám.“

Na těch větách není nic špatného. Často jsou projevem péče.

Jen stojí za to někdy sledovat, co se stane, když druhý odpoví:

„Díky, ale zvládnu to sám.“

Přijde úleva?

Nebo malé bodnutí?

Máme radost, že druhý něco zvládne?

Nebo se objeví pocit, že už nejsme důležití?

Právě takové drobné chvíle někdy ukazují mnohem víc než velká životní rozhodnutí.

Když se starám o všechny, nemusím se ptát, co potřebuji já

Užitečnost má ještě jednu zajímavou vlastnost: zaměstnává nás.

Když pořád řeším, co potřebují děti, partner, rodiče, kolegové a pes, nezbývá mnoho prostoru na nepříjemné otázky.

Co vlastně potřebuji já?

Co mě těší?

Co mi chybí?

Co bych chtěla, kdybych se nemusela ohlížet na to, jestli je to užitečné?

A někdy je překvapivě těžké odpovědět.

Ne proto, že bychom žádné potřeby neměli. Spíš jsme se možná stali velmi zkušenými ve sledování druhých a mnohem méně zkušenými ve sledování sebe.

To je jeden z důvodů, proč může být období, kdy děti odejdou z domu, změna zaměstnání nebo odchod do důchodu tak zvláštní. Nezmění se jen kalendář. Může se změnit i odpověď na otázku:

Kdo jsem, když už nemusím dělat to, co jsem dělala posledních dvacet let?

Nejde jen o ženy a neplatí to jen doma

Bylo by snadné spojit téma užitečnosti jen s ženami, které pečují o rodinu. Stejný princip ale může mít úplně jinou podobu.

Muž může celý život stavět svou hodnotu na tom, že rodinu zabezpečí. Pracuje, opravuje, vydělává, řeší problémy. Neříká často, co cítí, ale když je potřeba vyměnit bojler v neděli večer, je tam.

Pak přijde o práci.

A okolí mu říká:

„To nic není. Něco najdeš.“

Jenže pro něj to možná není pouze ztráta zaměstnání.

Pokud byla část jeho odpovědi na otázku „Kdo jsem?“ dlouhé roky spojena s větou „Jsem ten, který se postará“, může se otřást mnohem víc než bankovní účet.

Podobně může člověka zasáhnout nemoc, kvůli které najednou potřebuje pomoc od druhých.

Někoho překvapí, že není nejtěžší bolest nebo omezení, ale věta:

„Musím někoho požádat, aby mi pomohl.“

Proč je to tak těžké?

Možná proto, že pomoc druhým jsme si spojili se silou, zatímco přijímání pomoci se slabostí.

A možná jsme se celý život cítili bezpečněji v roli toho, kdo dává, než toho, kdo potřebuje.

Co je pod tím? Tady nám může pomoci můj oblíbený Ledovec 🧊

Na webu Kvůli sobě už píšu o metafoře Ledovce. Je to jednoduchý způsob, jak se nedívat jen na to, co člověk dělá, ale také na to, co se může odehrávat pod jeho chováním.

Nad hladinou vidíme třeba:

Pořád všem pomáhám.

Pod hladinou už může být mnohem pestřejší svět.

Může tam být radost z péče. Láska. Hrdost na to, že jsem spolehlivá. Ale také únava, strach z odmítnutí, očekávání, že mě druzí ocení, obava, že bez mé pomoci nebudu důležitá, nebo hluboká touha po přijetí.

A právě proto není užitečné člověku jednoduše říct:

„Tak se přestaň starat o ostatní a mysli konečně na sebe.“

To je trochu podobné, jako kdybychom někomu řekli, aby přestal kulhat, aniž bychom se podívali, proč ho bolí noha.

Možná se za užitečností skrývá touha být důležitý

A tady bych byla opatrná s rychlými soudy.

Toužit po tom, abychom byli pro druhé důležití, není nic ostudného. Lidé potřebují vztahy, blízkost, přijetí, pocit, že někam patří.

Potíž není v tom, že chceme být důležití.

Potíž může nastat, když uvěříme, že jediný způsob, jak být důležití, je být užiteční.

Pak se může stát, že pomáháme i tam, kde nás o pomoc nikdo nežádal. Nabízíme řešení, když druhý potřebuje spíš vyslechnout. Bereme na sebe odpovědnost za dospělé děti. Děláme věci za partnera. V práci zůstáváme déle, protože přece nemůžeme kolegy nechat ve štychu.

A někde uvnitř možná čekáme:

Všimni si, kolik toho dělám.

Oceň mě.

Řekni, že jsem důležitá.

Ujisti mě, že mě potřebuješ.

Jenže tato očekávání často vůbec nevyslovíme.

A když uznání nepřijde, může přijít zklamání, únava nebo vztek.

„Všechno tady dělám já a nikdo si toho ani neváží.“

A někdy je to pravda. Někdy okolí naši práci skutečně bere jako samozřejmost.

A jindy může být užitečné položit si ještě jednu otázku:

Vědí vůbec druzí, co od nich potřebuji?

Když dávám, abych dostala něco, o co si neumím říct

Tohle je citlivé místo.

Pomoc může být opravdová a současně v sobě nést naději.

Uvařím ti, protože tě mám ráda. A možná také doufám, že si všimneš, jak se o tebe starám.

Vyřeším za tebe problém, protože ti chci pomoci. A možná také potřebuji cítit, že mě potřebuješ.

Udělám v práci něco navíc, protože mi záleží na výsledku. A možná také doufám, že konečně uslyším: „Bez tebe bychom to nezvládli.“

Jedno nevylučuje druhé.

Člověk není rovnice, ve které musí mít každé chování jediný čistý motiv.

Spíš stojí za to začít rozlišovat:

Co dávám svobodně – a co dávám proto, že si jinak neumím říct o blízkost, uznání, pomoc nebo místo ve vztahu?

„Nikdo si mě neváží.“ A vážím si sebe, když zrovna nic nedělám?

Virginia Satir používala pro sebehodnotu velmi obyčejnou metaforu nádoby. Mluvila o tom, zda je náš pomyslný „hrnec“ vlastní hodnoty plný nebo prázdný.

Není nutné přebírat její metaforu doslova. Mně se na ní líbí něco jiného: připomíná, že náš pocit vlastní hodnoty není jen myšlenka v hlavě.

Jsou dny, kdy máme pocit, že něco znamenáme, že se o sebe můžeme opřít a že zvládneme i chybu nebo odmítnutí.

A jsou dny, kdy stačí jedna poznámka a jsme najednou malí.

Satir popisovala vyšší sebehodnotu jako schopnost vážit si sebe a zacházet se sebou s důstojností, láskou a realisticky. Pro běžný život je pro mě důležité právě poslední slovo: realisticky.

Vážit si sebe totiž neznamená přesvědčovat se, že jsem úžasná ve všem.

Můžu něco neumět.

Můžu selhat.

Můžu se zachovat způsobem, na který nejsem pyšná.

Můžu někoho zklamat.

Můžu potřebovat pomoc.

A pořád jsem člověk, který má hodnotu.

Co když jsem opravdu celý život byla ta, která všechno drží?

Tady bych nechtěla udělat chybu, která se v podobných textech objevuje často: udělat z péče o druhé problém.

Není.

Někteří lidé jsou skutečně pečující. Baví je hostit, pomáhat, organizovat, starat se. Je to jejich dar a může to být krásná součást jejich osobnosti.

Cílem tedy není stát se člověkem, kterému jsou všichni ostatní jedno.

Rozdíl může být v možnosti volby.

Mohu uvařit nedělní oběd pro celou rodinu, protože mě těší, když se všichni sejdou.

A příště můžu říct:

„Tentokrát vařit nechci. Objednáme pizzu.“

A nemusí to znamenat, že jsem horší máma nebo babička.

Mohu kolegovi pomoci dokončit projekt.

A také můžu říct:

„Dnes už ne. Potřebuji jít domů.“

A nemusí to znamenat, že jsem sobecká kolegyně.

Mohu být člověkem, na kterého je spolehnutí.

A současně člověkem, který někdy řekne:

„Tentokrát to sama nezvládnu. Pomůžeš mi?“

Přijmout pomoc může být někdy větší odvaha než ji nabídnout

Zkuste si všimnout, co se ve vás děje, když vám někdo nabídne pomoc.

„Odvezu tě.“

„Já to zaplatím.“

„Pohlídám děti.“

„Přinesu ti nákup.“

„Udělám to za tebe.“

Jak rychle odpovíte?

„Ne, ne, to je dobrý.“

Někdy je samozřejmě pomoc zbytečná a odmítnout ji je v pořádku. Ale někdy bychom ji potřebovali – a stejně ji odmítneme.

Protože nechceme obtěžovat.

Protože nechceme být dlužní.

Protože „to přece zvládneme“.

Nebo protože jsme se naučili, že bezpečnější je být tím silným.

Přijmout pomoc totiž znamená na chvíli dovolit druhému, aby viděl, že něco potřebuji.

A to může být překvapivě zranitelné.

Co se stane, když mě nikdo nepotřebuje?

Vraťme se k Janě.

Možná nemusí okamžitě hledat nový projekt, dobrovolnictví, kurz italštiny a tři koníčky, aby vzniklou prázdnotu rychle zaplnila.

Možná může chvíli zůstat právě u ní.

Ne jako u důkazu, že její život ztratil smysl, ale jako u otázky.

Kdo jsem kromě toho, že jsem máma?

Kdo jsem kromě své práce?

Kdo jsem kromě toho, že se o všechny starám?

Co mám ráda, když z toho nikdo jiný nic nemá?

Co bych dělala, kdyby výsledek nemusel být užitečný?

Kdy jsem naposledy něco dělala jen proto, že mě to těšilo?

Možná zjistí, že ráda chodí sama. Že chce znovu malovat. Že ji baví zahrada. Že chce sedět hodinu s kávou a knihou a nic u toho nevyrábět.

A možná zjistí, že to neumí.

I to je odpověď.

Malý experiment: den, kdy nemusíte dokazovat svou hodnotu

Nezkoušejte přestat pomáhat. To by byl jen další úkol, který byste mohli splnit správně nebo špatně.

Zkuste si místo toho během několika dní pouze všímat situací, ve kterých se vaše hodnota spojuje s tím, co děláte.

1. Kdy jsem dnes automaticky nabídla pomoc? Chtěla jsem ji nabídnout, nebo jsem měla pocit, že musím?
2. Co se ve mně stalo, když mě někdo nepotřeboval? Úleva, radost, prázdno, smutek, podráždění?
3. Jak reaguji na chybu? Opravuji situaci, nebo začnu trestat sama sebe?
4. Umím přijmout pomoc bez okamžité potřeby ji vrátit?
5. Co dělám jen proto, že mě to těší? Ne proto, že je to zdravé, produktivní, užitečné nebo dobré pro rodinu.
6. Kdybych dnes nemusela nikomu dokazovat, že jsem dost dobrá, co bych udělala jinak?

Nejde o test. Nemusíte z něj vyjít jako „zdravě sebevědomý člověk“.

Jde jen o všímavost.

Protože věci, které děláme automaticky, můžeme jen těžko měnit. To, čeho si začneme všímat, už nám naopak nabízí trochu větší prostor pro volbu.

Sebehodnota se nebuduje tím, že si budeme opakovat, jak jsme skvělí

Někdy se téma sebeúcty zjednoduší na pozitivní věty před zrcadlem.

Pro někoho mohou být příjemné. Ale pokud hluboko uvnitř věřím, že mám hodnotu pouze tehdy, když podávám výkon, věta „jsem skvělá“ nemusí změnit mnoho.

Potřebuji také nové zkušenosti.

Zkušenost, že řeknu ne – a vztah to přežije.

Že udělám chybu – a svět se nezboří.

Že požádám o pomoc – a nejsem proto méně schopná.

Že dítě vyřeší problém beze mě – a moje místo v jeho životě nezmizí.

Že odpočívám – a nemusím si odpočinek nejdřív zasloužit vyčerpáním.

Že někdo nesouhlasí – a přesto mohu zůstat v kontaktu sama se sebou.

Právě tak se může staré přesvědčení pomalu potkávat s novou zkušeností.

A co když moje okolí změnu opravdu nechce?

To se může stát.

Pokud jste dvacet let člověkem, který všechno zařídí, ostatní si na to pravděpodobně zvykli.

Když najednou řeknete:

„Tentokrát ne,“

nemusí následovat potlesk.

Partner může být překvapený. Dospělé dítě podrážděné. Kolega se může zeptat, co se s vámi děje.

To ještě samo o sobě neznamená, že děláte něco špatně.

Rodina i jiné vztahy fungují jako systém: když jeden člověk začne dělat něco jinak, ostatní na změnu nějak reagují. Starý způsob byl známý. Nový je nejistý.

A právě tady může být lákavé rychle se vrátit do staré role.

Tak dobře, já to udělám.

Někdy proto změna potřebuje čas. Nejde o jediné velké „odteď už budu jiná“, ale o mnoho malých situací, ve kterých člověk postupně zkouší, že může být ve vztahu i jinak.

Nemusíme kvůli tomu obviňovat své rodiče

Když začneme rozpoznávat, odkud některé naše způsoby fungování pocházejí, je snadné dojít k závěru:

Takže za to můžou rodiče.

Tak jednoduché to ale nebývá.

Na Satir je mi blízké právě to, že rodinné souvislosti nehledala proto, aby našla viníka. Rodiče sami přicházeli do rodiny se svou historií, se svými pravidly, možnostmi, zraněními i představami o tom, co znamená být dobrým rodičem.

Možná vás maminka učila, že člověk musí pořád pracovat, protože sama vyrostla v době a rodině, kde práce znamenala přežití.

Možná tatínek chválil hlavně jedničky, protože nic jiného sám nezažil.

Porozumět tomu neznamená říct, že všechno bylo v pořádku.

A stejně tak nemusíme popřít vlastní bolest, abychom dokázali vidět své rodiče jako lidi.

Minulost nemusíme soudit, abychom se mohli rozhodnout, co z ní chceme nést dál.

Možná nejde o to být méně užiteční

Možná jde o něco jiného.

Umět být užitečná – a nebýt tím definovaná.

Umět pracovat – a mít hodnotu i při odpočinku.

Umět pomoci – a někdy také pomoc přijmout.

Umět pečovat o své děti – a dovolit jim, aby nás postupně potřebovaly jinak.

Umět být schopná – a zároveň někdy říct, že nevím.

Umět něco pokazit – aniž bych z chyby udělala rozsudek nad celou svou osobou.

A možná právě tady začíná větší svoboda.

Ne svoboda přestat se starat o druhé.

Ale možnost starat se o ně proto, že chceme – ne proto, že bez toho přestaneme vědět, kdo jsme.

Když se otázka vlastní hodnoty dotýká něčeho hlubšího

Někdy stačí, když si těchto souvislostí začneme všímat sami. Jindy zjistíme, že rozumem všechno chápeme, ale ve skutečné situaci se znovu objeví stejný pocit viny, strachu nebo nutkání všechno zachránit.

To není důkaz, že jsme něco pochopili špatně.

Některé způsoby fungování jsme se neučili z knih. Vznikaly roky ve vztazích a často se vynoří právě ve vztahu.

Psychoterapie může být místem, kde se člověk nemusí učit „myslet pozitivně“, ale může postupně zkoumat, na čem stojí jeho pocit vlastní hodnoty. Co se v něm děje, když zklame, odmítne, potřebuje pomoc nebo není dokonalý. A co by potřeboval zažít jinak.

Pokud podobné téma řešíte a chcete se na něj podívat společně, nabízím individuální psychoterapii osobně v Praze 8 – Kobylisích i online.

Na závěr

Možná jste celý život člověkem, který se umí postarat.

Je to cenná schopnost.

Není potřeba ji zahazovat.

Jen k ní můžeme postupně přidat ještě jednu:

vědět, že máme hodnotu také ve chvíli, kdy zrovna nic nezařizujeme, nezachraňujeme, nedokazujeme ani nevyrábíme.

A jestli chcete, zkuste si dnes všimnout jedné úplně obyčejné chvíle, kdy pro nikoho nic neděláte.

Možná při kávě. Ve vaně. Na procházce. Když sedíte na zahradě nebo jen koukáte z okna.

A místo hledání dalšího úkolu chvíli zůstaňte u otázky:

Kdyby moje hodnota nezávisela na tom, co všechno dnes zvládnu, co by zůstalo?

Často kladené otázky

Co znamená sebehodnota?

Jednoduše řečeno jde o to, jakou hodnotu sami sobě přisuzujeme a jak se sebou zacházíme. Virginia Satir chápala pocit vlastní hodnoty jako jednu ze základních oblastí lidského fungování. Vyšší sebehodnota přitom neznamená považovat se za lepšího než ostatní, ale umět si vážit sebe a současně respektovat hodnotu druhých.

Jak poznám, že mám svou hodnotu spojenou s výkonem?

Jedním z vodítek může být to, co se s vámi děje při chybě, neúspěchu nebo odpočinku. Je rozdíl mezi „tohle se mi nepovedlo“ a „jsem neschopná“. Podobně může být užitečné sledovat, zda dokážete odpočívat bez pocitu viny nebo přijmout pomoc, aniž byste měli okamžitou potřebu něco vracet.

Je špatně chtít být pro druhé potřebný?

Ne. Potřeba blízkosti, přijetí a významu ve vztazích je lidská. Otázkou spíš je, zda máme více způsobů, jak svou důležitost a blízkost prožívat, nebo zda se naše hodnota opírá téměř výhradně o to, že pro druhé něco děláme.

Znamená zdravá sebehodnota, že už nebudu potřebovat ocenění druhých?

Nemusí. Ocenění od lidí, na kterých nám záleží, je příjemné a důležité. Rozdíl může být v tom, zda nás ocenění těší, nebo zda bez něj začínáme pochybovat o vlastní hodnotě.

Dá se sebehodnota změnit i v dospělosti?

Ano. Virginia Satir zdůrazňovala možnost učení a změny během celého života. Nejde však nutně o rychlou změnu jedné myšlenky. Často potřebujeme vedle nového porozumění také nové zkušenosti se sebou a s druhými lidmi.

Související články

• Rodinná pravidla: Proč se jimi řídíme, i když už dávno nejsme děti
• Musím být hodná: Když se bojíme zklamat druhé a ztrácíme přitom sebe
• Jak reagujeme ve stresu: 4 komunikační postoje podle Virginie Satir
• Metafora Ledovce v terapii: Co všechno se skrývá pod hladinou našeho vědomí
• Když děti odejdou: Jak najít nový smysl života v prázdném hnízdě