Lenka VagnerováPůvodní rodina nás někdy dokáže překvapit i dávno poté, co jsme dospěli. Je vám čtyřicet, padesát nebo šedesát. Máte vlastní rodinu, práci, zkušenosti, možná už i dospělé děti. Umíte vyjednávat s klienty, řešit složité situace a dělat rozhodnutí, která by vás ve dvaceti vyděsila. Pak přijedete na nedělní oběd k rodičům a maminka pronese jednu docela obyčejnou větu.
„Ty sis zase ostříhala vlasy?“
A je vám čtrnáct.
Rozumově samozřejmě víte, že vám čtrnáct není. Jenže uvnitř se cosi sevře. Možná se začnete obhajovat. Možná podrážděně odpovíte. Možná neřeknete nic a cestou domů přemýšlíte, proč vás jedna hloupá poznámka rozhodila mnohem víc než kritika od člověka v práci.
A někdy si položíte otázku:
Jak je možné, že jsem všude dospělá, ale vedle svých rodičů se někdy během několika vteřin změním zase v dítě?
Možná právě proto stojí za to podívat se na naši původní rodinu trochu jinak. Ne proto, abychom hledali, kdo co pokazil. A ani proto, abychom své dětství znovu soudili očima dnešního dospělého člověka.
Spíš proto, abychom lépe porozuměli tomu, co se v nás někdy spustí dřív, než vůbec stačíme přemýšlet.
Původní rodina nekončí tím, že se odstěhujeme
Odchod z domova je zvláštní věc. Odneseme si kufry, knihy, oblečení, někdy hrnek, který jsme měli od základní školy, a možná pár věcí, které nám rodiče s radostí přibalí, protože je už sami nechtějí.
Jenže spolu s tím si odnášíme i něco, co do krabice dát nejde.
Zkušenost s tím, jak se u nás doma projevovala láska. Co se dělo, když byl někdo naštvaný. Jestli bylo možné nesouhlasit. Kdo koho uklidňoval. Kdo rozhodoval. Kdo se přizpůsoboval. O čem se mluvilo a o čem se raději mlčelo.
Odnášíme si také zkušenost s tím, kým jsme v rodině byli my.
Možná jsme byli „ta rozumná“.
„Ten problémový.“
„Naše citlivka.“
„Ta, co se o sebe vždycky postará.“
„Ten chytrý.“
„Ta tvrdohlavá.“
Rodina nás samozřejmě neurčuje jednou provždy. Během života potkáváme další lidi, získáváme nové zkušenosti a můžeme se měnit. Přesto se někdy právě v kontaktu s původní rodinou staré způsoby prožívání velmi rychle připomenou.
Možná jsme z rodného domu odešli už před třiceti lety. Některé části našeho příběhu ale mohou dál žít v tom, jak sami sebe vidíme, co od druhých očekáváme a jak reagujeme ve vztazích.
Jedna věta – a najednou nejsem žena po padesátce, ale zase dcera
Představme si Evu. Je jí dvaapadesát. Má vlastní firmu, dvě dospělé děti a za sebou život, ve kterém se musela rozhodovat mnohokrát sama. Lidé se jí v práci chodí radit. Když nastane problém, většinou je to právě ona, kdo zachová klid.
Jednou přijede za rodiči.
Máma se na ni podívá a řekne:
„Ty vypadáš nějak unaveně. Neměla bys tolik pracovat.“
Objektivně vzato to nemusí být nic hrozného. Možná je v tom dokonce starost.
Eva ale okamžitě odpoví:
„Mami, prosím tě, já snad vím, kolik mám pracovat.“
Máma se urazí.
„Já jsem jen něco řekla.“
„No právě. Ty vždycky jen něco řekneš.“
A během minuty jsou obě tam, kde byly už mnohokrát.
Cestou domů Eva přemýšlí, proč reagovala tak ostře. Kdyby jí stejnou větu řekla kamarádka, možná by odpověděla:
„Jo, máš pravdu. Poslední týden byl šílený.“
Proč tedy mámina věta dopadla jinak?
Protože někdy nereagujeme pouze na větu, která zazněla dnes.
Reagujeme také na to, co pro nás podobná věta znamenala kdysi.
Současná věta může otevřít starý příběh
Možná Eva vyrůstala s pocitem, že máma vždycky ví lépe, co by měla dělat. Jak se oblékat. S kým chodit. Co studovat. Jak vychovávat děti. Kolik pracovat.
Pak věta „neměla bys tolik pracovat“ není jen informace o práci.
Uvnitř se může přeložit například jako:
Zase si myslíš, že nevím, co dělám.
Zase mi nevěříš.
Zase mě chceš řídit.
A právě na tento překlad Eva reaguje.
Její matka přitom možná vůbec netuší, že něco takového probíhá. Z její strany mohla být věta skutečně jen starostí o unavenou dceru.
A tady začínají rodinné situace, které se mohou opakovat celé roky.
Jeden člověk reaguje na současnost.
Druhý zároveň na kus minulosti.
A ani jeden pořádně neví, proč se obyčejný rozhovor zase tak rychle pokazil.
Proč nás rodiče umějí zasáhnout na tak přesném místě
Protože nás znají dlouho.
A my známe dlouho je.
Naše vztahy s rodiči nevznikly včera. Začaly v době, kdy jsme byli malí, závislí a svět jsme teprve poznávali.
Malé dítě nemá zkušenost dospělého člověka. Neřekne si:
„Maminka je dnes podrážděná, protože má dlouhodobé problémy v práci, špatně spala a zároveň řeší konflikt s tatínkem.“
Dítě prožívá svět mnohem bezprostředněji.
Maminka se zlobí.
Tatínek mlčí.
Doma je napětí.
A dítě se snaží pochopit, co to znamená pro něj.
Udělal jsem něco špatně?
Mám být hodnější?
Mám raději mlčet?
Musím mámu rozveselit?
Je bezpečné něco chtít?
Takové dětské závěry nemusí být objektivním popisem reality. Jsou ale skutečnou součástí dětské zkušenosti.
A některé z nich mohou přetrvávat překvapivě dlouho.
To, co jsme tehdy pochopili, nemusí být celý příběh
Tahle myšlenka je pro mě na přístupu Virginie Satir velmi důležitá.
Když se vrací k původní rodině, nejde jí jen o seznam událostí: kdo co řekl, kdo komu ublížil a kdo za co může.
Zajímá ji také, jak dítě tehdejší svět vnímalo a jaké závěry si z něj odneslo.
To je velký rozdíl.
Představte si například dítě, které vnímá svého otce jako chladného člověka.
„Táta se o mě nikdy nezajímal.“
Tahle zkušenost může být naprosto skutečná.
A zároveň může dospělý člověk později zjistit další části příběhu. Třeba že jeho otec vyrůstal s mužem, který své děti nikdy neobjal. Že neuměl mluvit o citech. Že byl přesvědčený, že dobrý otec je ten, který přinese domů výplatu, opraví střechu a postará se, aby rodina měla kde bydlet.
Nic z toho automaticky nemaže bolest dítěte.
Ale příběh se může rozšířit.
Porozumět rodičům neznamená prohlásit, že všechno, co udělali, bylo v pořádku.
Může to znamenat vidět větší část příběhu, aniž bychom museli popřít tu svou.
„Máma“ a „táta“ jsou role. Před nimi ale byli lidé
Možná máme fotografii své mámy, když jí bylo dvacet.
Někdy je zvláštní se na ni opravdu podívat.
Ne na „maminku“.
Na mladou ženu.
Co tehdy chtěla?
Čeho se bála?
Do koho byla zamilovaná?
Co jí říkali její rodiče?
Co směla a co nesměla?
Jak si představovala svůj život ještě předtím, než jsme se v něm objevili my?
A totéž můžeme udělat s otcem.
Jaký byl jako kluk?
Jakého měl otce?
Co se v jeho rodině očekávalo od mužů?
Směli plakat?
Museli být tvrdí?
Jak se u nich doma řešily konflikty?
Když se na rodiče začneme dívat tímto způsobem, někdy se stane něco zajímavého.
Nezmizí to, co jsme zažili.
Ale vedle „moje máma“ se začne objevovat také žena se svým vlastním příběhem.
Vedle „můj táta“ muž, který byl kdysi dítětem v úplně jiné rodině.
Původní rodina má více než jednu generaci
Když mluvíme o rodině, často se díváme jen na jednu generaci zpět.
Já a moji rodiče.
Jenže rodiče také někam patřili.
Také měli mámu a tátu. Také se učili, co znamená láska, autorita, práce, peníze, mužství, ženství, konflikt nebo péče.
Virginia Satir proto při práci s původní rodinou sledovala více generací. Ne proto, aby dokázala, že všechno pochází od babičky nebo dědečka. Spíš aby se rodinný příběh mohl ukázat v širších souvislostech.
Představme si třeba rodinu, kde babička prožila válku a naučila se, že se nic nevyhazuje a člověk musí být připravený na horší časy.
Její dcera vyrůstá s větou:
„Peníze se neutrácejí za hlouposti.“
A její dcera – dnešní dospělá žena – si koupí něco jen pro radost a okamžitě cítí vinu.
Nikdo jí dnes nic nezakazuje.
Babička už možná ani nežije.
A přesto něco z jejího způsobu přežití putuje rodinou dál.
Ne jako osud.
Spíš jako stará mapa, podle které se stále někdy orientujeme, i když krajina kolem nás už vypadá jinak.
Někdy vedle rodičů bojujeme o něco, co jsme potřebovali před třiceti lety
Dospělý syn se stále snaží přesvědčit otce, že jeho práce má smysl.
Dcera čeká, že jí matka konečně řekne:
„Jsem na tebe pyšná.“
Sourozenci se o Vánocích pohádají o něco úplně malého a během půl hodiny se mezi nimi objeví dávná soutěž o to, kdo byl oblíbenější.
Někdy jsou naše současné konflikty zvláštním pokračováním staré otázky:
Vidíš mě?
Jsem pro tebe dost dobrý?
Bereš mě vážně?
Můžu být jiný než ty a pořád k tobě patřit?
A čím víc na odpovědi rodiče závisíme, tím snadněji se v jejich přítomnosti znovu ocitneme ve staré pozici.
Co když se rodič nikdy nezmění?
Tohle je možná jedna z nejtěžších částí dospělosti.
Můžeme pochopit sami sebe.
Můžeme si přečíst deset knih.
Můžeme chodit na terapii.
A maminka pořád řekne:
„Já ti to říkala.“
Tatínek stále změní téma, když se začne mluvit o něčem osobním.
Někdy dlouho čekáme, že právě rodič musí udělat něco jinak, aby se nám ulevilo.
Omluvit se.
Uznat chybu.
Pochopit nás.
Začít komunikovat jinak.
A bylo by krásné, kdyby se to stalo.
Někdy se to skutečně stane.
A někdy ne.
Dospělost může znamenat také bolestivé zjištění, že některé věci od svých rodičů možná nikdy nedostaneme v podobě, v jaké jsme je potřebovali.
To ale neznamená, že jsme navždy odsouzeni čekat.
Nemůžeme změnit své dětství. Můžeme ale postupně měnit místo, které minulost zaujímá v našem dnešním životě.
Dospělost není stav, kdy už nás rodiče nikdy nerozhodí
Někdy máme o osobním růstu zvláštní představu.
Pokud jsem na sobě dost pracovala, mámina poznámka už mě přece nesmí zasáhnout.
Pokud mám zdravé hranice, musím umět vždycky klidně odpovědět.
Pokud jsem dospělá, neměla bych se před otcem cítit jako malá holka.
Jenže takhle lidská psychika nefunguje.
Starý pocit se může objevit.
Rozdíl může být v tom, co uděláme potom.
Můžu si všimnout:
Aha. Tohle znám.
Teď se ve mně něco stáhlo.
Mám chuť okamžitě se obhajovat.
A místo automatické reakce získat pár vteřin navíc.
Možná odpovím:
„Mami, vím, že to myslíš dobře. Ale o tomhle si chci rozhodnout sama.“
Možná řeknu jen:
„Hm.“
A změním téma.
A možná zjistím, že dnes nemám kapacitu vůbec nic vysvětlovat a pojedu domů dřív.
Změna nemusí znamenat, že už nikdy nic necítíme.
Může znamenat, že máme více možností, co se svým pocitem uděláme.
Malá návštěva vlastní rodinné historie
Nemusíte hned vytvářet rozsáhlý rodokmen. Můžete si někdy sednout s papírem a napsat si jména lidí, kteří tvořili vaši rodinu – rodiče, prarodiče, případně další důležité osoby.
A místo dat narození zkuste připsat něco jiného.
- Jaký byl tento člověk podle toho, co o něm vím?
- Co v životě zažil?
- Co pro něj znamenalo být „dobrým člověkem“?
- Co se v jeho rodině očekávalo od mužů a od žen?
- Jak se zacházelo s emocemi?
- Co se dělo při konfliktu?
- Jak se projevovala láska?
- Co bylo důležitější než všechno ostatní – práce, rodina, poslušnost, vzdělání, peníze, pověst, víra, soudržnost?
A potom si můžete položit ještě jednu otázku:
Co z tohoto příběhu patří ke mně – a co možná stále nosím jen proto, že to v naší rodině bylo dlouho samozřejmé?
Nejde o to rodinu rozebrat a opravit.
Jde o zvědavost.
Rodiče můžeme chápat – a přesto mít hranice
Tohle považuji za důležité říct nahlas.
Porozumění není totéž jako souhlas.
Mohu chápat, proč se moje matka chová určitým způsobem, a přesto jí říct:
„O mém těle se prosím nebavme.“
Mohu chápat, že otec neumí mluvit o emocích, a přesto mě může bolet, že se mě nikdy nezeptal, jak mi je.
Mohu rozumět tomu, že rodiče dělali to, co tehdy uměli, a zároveň vědět, že něco z toho pro mě bylo zraňující.
Dvě skutečnosti mohou existovat vedle sebe.
Nemusíme si vybírat mezi:
„Moji rodiče byli špatní.“
a
„Moji rodiče udělali všechno správně, takže nemám právo nic cítit.“
Lidské příběhy bývají složitější.
Když začneme vidět rodiče jako lidi
V Modelu růstu Virginie Satir má práce s původní rodinou jeden velmi zajímavý směr: postupně vidět rodiče nejen jako „rodiče“, ale také jako lidi stejné lidské hodnoty.
Ne nad námi.
Ne pod námi.
Vedle nás.
To může být překvapivě osvobozující.
Protože dokud je rodič v našem vnitřním světě obrovskou autoritou, před kterou stále skládáme zkoušku z toho, zda jsme dost dobří, zůstáváme částečně dítětem čekajícím na verdikt.
Když ale začneme vidět:
Tohle je moje máma. A zároveň je to člověk se svou historií, svými omezeními, schopnostmi, strachy a nenaplněnými sny.
něco se může změnit.
Ne nutně v ní.
V nás.
Nemusíme rodiče převychovat, abychom mohli dospět
Možná se naše máma nikdy nenaučí pokládat otázky tak, jak bychom potřebovali.
Možná táta nikdy neřekne větu, na kterou jsme čekali.
Možná bude nedělní oběd vždycky trochu náročný.
A přesto můžeme postupně získávat něco velmi důležitého:
schopnost zůstat v kontaktu sami se sebou.
Vědět, že máme právo na svůj život.
Že rodičovský nesouhlas není automaticky důkazem našeho omylu.
Že pochopení rodičů nevyžaduje opustit sebe.
A že hranice nemusí být trestem.
Dospělý vztah s rodiči možná nezačíná ve chvíli, kdy nás už ničím nerozhodí. Může začít ve chvíli, kdy vedle nich postupně dokážeme být sami sebou.
A když rodiče už nežijí?
Možná vás při čtení napadlo: To je hezké, ale já už se své mámy nemůžu na nic zeptat.
Ano. Některé rozhovory už skutečně není možné vést.
Přesto vztah k rodičům nekončí nutně jejich smrtí.
Vzpomínky, věty, očekávání i to, co jsme od nich potřebovali, mohou zůstávat součástí našeho vnitřního světa.
Někdy proto může mít smysl pracovat s rodinným příběhem i tehdy, když už druhý člověk není přítomen.
Ne proto, abychom změnili minulost.
Ale abychom lépe rozuměli tomu, co z ní stále žije v nás.
Kdy může pomoci psychoterapie
Některé věci dokážeme objevit sami. Pomůže rozhovor se sourozencem, staré fotografie, otázky rodičům nebo prosté přemýšlení nad tím, co jsme doma zažívali.
Jindy zjistíme, že určité situaci rozumíme velmi dobře, ale naše reakce se přesto opakuje.
Víme, že už nám není patnáct.
A přesto se tak vedle rodiče cítíme.
Víme, že nemusíme získat jeho souhlas.
A přesto po něm toužíme.
Víme, že máme právo říct ne.
A přesto nás zaplaví vina.
Právě tehdy může být psychoterapie prostorem, kde se nemusíme spokojit pouze s vysvětlením. Můžeme bezpečněji zkoumat, co se v nás v konkrétních situacích odehrává, jaký význam jim přikládáme a jaké další možnosti bychom chtěli postupně získat.
Pokud se vás téma původní rodiny dotýká a chcete se mu věnovat hlouběji, nabízím individuální psychoterapii osobně v Praze 8 – Kobylisích i online.
Na závěr: možná nemusíme přepsat minulost
Když začneme poznávat vlastní rodinný příběh, někdy nás překvapí, kolik věcí začne dávat větší smysl.
Proč nás některé poznámky tolik zasahují.
Proč máme potřebu se před rodiči obhajovat.
Proč stále čekáme na pochvalu.
Proč se nám těžko říká ne.
A také proč naši rodiče možná jednali právě tak, jak jednali.
Nemusíme jejich chování schválit.
Nemusíme zapomenout na to, co bolelo.
A nemusíme je ani změnit.
Možná můžeme udělat něco jiného.
Postupně přestat být pouze dítětem svého rodinného příběhu a začít být také jeho dospělým čtenářem.
Člověkem, který se může podívat zpátky, něco pochopit, něco oplakat, něco si ponechat – a něco už dál nést nemusí.
Často kladené otázky
Proč se vedle rodičů někdy cítím znovu jako dítě?
Vztah s rodiči vznikal od našeho raného dětství a je spojen s mnoha zkušenostmi, očekáváními a významy. Současná situace proto může někdy připomenout starší zkušenost a vyvolat silnější reakci, než bychom podle samotné dnešní události čekali.
Znamená pochopení původní rodiny, že mám rodičům všechno odpustit?
Ne. Porozumění rodinným souvislostem není totéž jako schválení všeho, co se stalo. Můžeme rozumět historii druhého člověka a současně uznat vlastní bolest, nesouhlas nebo potřebu hranic.
Musím s rodiči mluvit o minulosti, abych se od ní osvobodil?
Ne vždy. Rozhovor může být v některých rodinách užitečný, ale není podmínkou změny. Někdy rodič rozhovor nechce, není ho schopen nebo už nežije. I tehdy lze pracovat s vlastní zkušeností, významy a současnými reakcemi.
Proč se staré rodinné situace opakují i v dospělosti?
Některé způsoby vnímání, očekávání a zvládání situací vznikaly velmi brzy a dlouho byly součástí našeho života. V dospělosti už nemusí být jedinou možností, ale v dobře známých vztazích se mohou automaticky znovu aktivovat.
Dá se vztah s rodiči změnit, i když se oni nezmění?
Některé části vztahu ano. Nemáme kontrolu nad tím, co rodič udělá, ale můžeme postupně měnit vlastní očekávání, hranice, způsob komunikace a to, jakou moc má rodičovské hodnocení nad naším současným životem.
Související články
Blízkost ve vztahu: Jak milovat a neztratit sebe
Kolik sebe můžeme ve vztahu zůstat, aniž bychom ohrozili společné „my“? O…
Proč nás partner někdy zraní maličkostí: Když dnešní hádka otevírá starý příběh
Někdy se hádáme o hrnek, telefon nebo pozdní příchod. Pod obyčejnou maličkostí…
Když mám hodnotu jen tehdy, když jsem užitečná
Sebehodnota se někdy nenápadně spojí s tím, co všechno zvládáme pro druhé.…
