Musím být hodná: Když se bojíme zklamat druhé a ztrácíme přitom sebe

„Musím být hodná nebo hodný“ Možná tuhle větu vůbec nepoužíváte. Přesto se omluvíte, i když jste nic špatného neudělala. Řeknete ano, přestože byste nejraději řekla ne. Raději ustoupíte, než abyste riskovala konflikt. A když konečně uděláte něco kvůli sobě, místo úlevy se dostaví pocit viny.

Navenek to může vypadat jako laskavost, ochota nebo nekonfliktní povaha. Jenže někdy se pod tím skrývá něco mnohem citlivějšího:

Když nevyhovím, zklamu tě.
Když tě zklamu, budeš se zlobit.
Když se budeš zlobit, možná mě odmítneš.
A když mě odmítneš – co to znamená o mně?

Pravidlo „musím být hodná“ pak nemusí být jen výrazem laskavosti. Může být způsobem, který jsme se kdysi naučili používat, abychom si uchovali přijetí, bezpečí nebo blízkost.

Pohled Virginie Satir nám umožňuje podívat se na takové chování trochu jinak: neptat se pouze, jak se ho zbavit, ale nejprve pochopit, k čemu nám slouží a co se pod ním odehrává.

Musím být hodná: Kdy se z laskavosti stává povinnost?

Být laskavá není problém.

Pomáhat není problém. Brát ohled na druhé také ne. Udělá-li mi radost připravit rodině večeři, vyslechnout kamarádku nebo pomoci kolegovi, nemusím za každým dobrým skutkem hledat psychologický problém.

Důležitý rozdíl spočívá v tom, zda mám možnost volby.

Pomohu vám, protože chci.

Nebo vám pomohu, protože si nedovedu představit, že bych odmítla?

Souhlasím, protože souhlasit chci.

Nebo proto, že nesnesu představu, že se mnou nebudete spokojení?

Ustoupím, protože mi na dané věci nezáleží.

Nebo proto, že konflikt ve mně vyvolává takové napětí, že raději opustím vlastní názor?

Laskavost a přizpůsobování nejsou totéž.

Dva lidé mohou udělat přesně stejnou věc. Jeden ji dělá svobodně. Druhý má pocit, že jinou možnost vlastně nemá.

Kde se pravidlo „musím být hodná“ bere?

V článku o rodinných pravidlech jsem psala o tom, že pravidla, podle kterých žijeme, nemusela být v rodině nikdy vyslovena nahlas.

Dítě se neučí jen z toho, co mu dospělí říkají. Všímá si také toho, co se děje, když něco chce, odmítne, pláče, zlobí se, nesouhlasí nebo potřebuje pomoc.

Může postupně získávat zkušenost:

• když jsem nenáročná, je doma klid,
• když pomáhám, dostávám ocenění,
• když se zlobím, vzniká napětí,
• když odporuji, někdo se ode mě vzdálí,
• když mám vlastní potřeby, zatěžuji ostatní,
• když se přizpůsobím, vztah působí bezpečněji.

Z podobných zkušeností se mohou postupně vytvářet vnitřní pravidla:

Nezlob.
Neodmlouvej.
Nedělej problémy.
Nepřidělávej starosti.
Mysli nejdřív na ostatní.
Buď vděčná.
Hlavně nikoho nezklam.

A někde mezi nimi může být i velmi jednoduché:

„Musím být hodná.“

Staré pravidlo nemuselo vzniknout proto, aby nám škodilo.

Mohlo být kdysi užitečným způsobem, jak si dítě udržovalo přijetí, orientovalo se ve vztazích nebo předcházelo situacím, které pro něj byly příliš náročné. Důležitá otázka proto není jen „Kde jsem k tomu přišla?“, ale také „Potřebuji se tímto pravidlem řídit ještě dnes?“

Potřeba zavděčit se druhým

Virginia Satir při práci s lidmi a rodinami popsala několik způsobů, kterými reagujeme ve chvílích stresu nebo ohrožení. Jedním z nich je usmiřující postoj.

Člověk v usmiřujícím postoji může věnovat velkou pozornost druhému člověku, ale upozadit přitom sám sebe. Snaží se zavděčit, obtížně nesouhlasí, omlouvá se nebo hledá souhlas druhého.

Jako by v dané chvíli platilo:

Ty jsi důležitý. Tvoje potřeby jsou důležité. Tvoje spokojenost je důležitá.

A někde se ztrácí:

A co já?

Nejde o diagnózu ani o neměnný „typ osobnosti“. Je užitečnější chápat tento způsob jako jednu z možností, jak člověk zvládá zátěž a chrání vztah.

A také nejde pouze o ženy. Usmiřujícím způsobem mohou ve stresu reagovat ženy, muži i děti.

Co má „musím být hodná“ společného se sebeúctou?

Způsob komunikace má souvislost mezi tím, jak člověk prožívá svou vlastní hodnotu.

Pokud je moje sebeúcta nejistá, reakce druhého člověka může získat velkou moc.

Když je se mnou spokojený, mohu prožívat:

Jsem v pořádku.

Když je naopak nespokojený:

Udělala jsem něco špatně.

A někdy se tento pocit posune ještě dál:

Se mnou je něco špatně.

Pak už nejde jen o běžnou otázku:

„Jsi se mnou spokojený?“

Pod ní může být mnohem citlivější otázka:

„Mohu být v pořádku, i když se mnou právě nejsi spokojený?“

Právě proto může být pro někoho nesouhlas druhého jen nepříjemný, zatímco pro jiného představuje silné ohrožení.

Jak vypadá „musím být hodná“ v běžném životě?

Představme si ženu, která připravuje rodinnou oslavu.

Nakoupí. Uvaří. Upeče. Připraví stůl. Přiveze babičku. Hlídá, aby měly děti co jíst. Když se jí někdo zeptá, zda nepotřebuje pomoc, odpoví:

„Ne, ne, dobrý. Já to zvládnu.“

Večer je vyčerpaná.

A když si manžel sedne k televizi, uvnitř se ozve:

„To ho opravdu nenapadne, že bych taky potřebovala pomoct?“

Navenek řekla:

„Nic nepotřebuji.“

Uvnitř možná doufala:

„Všimni si mě. Oceň mě. Pomoz mi, aniž bych o to musela požádat.“

A teď je zraněná, protože její nevyslovená potřeba zůstala nevyslyšena.

To není důkaz, že je s ní něco špatně. Ukazuje to ale jeden vztahový paradox: čím více skrývám vlastní potřeby, tím obtížnější může být pro druhého člověka skutečně mě poznat.

Když říkám ano, ale uvnitř cítím ne

Možná znáte situaci:

„Vadí ti, když dnes večer zase půjdu pryč?“

„Ne. V pohodě.“

Jenže „v pohodě“ doprovázejí stažené rty, tichý hlas, napjatá ramena a odvrácený pohled.

Slova říkají jednu věc.

Tělo může sdělovat jinou.

A druhý člověk často cítí, že něco nesedí, i když neumí přesně říct co.

Pro Satir byla komunikace mnohem víc než samotná slova. Zajímala ji celá zkušenost člověka a soulad mezi jeho vnitřním prožíváním a tím, jak vstupuje do kontaktu s druhými.

Neznamená to, že musíme vždy okamžitě vyslovit všechno, co cítíme.

Ale stojí za to všimnout si okamžiku, kdy naše ústa říkají ano, zatímco uvnitř nás zaznívá ne.

Co se skrývá pod naším „ano“? Pohled přes „Ledovec“

Viditelné chování je pouze částí toho, co se v člověku odehrává. Tak jak pluje ledovec na hladině, na povrchu chování, pod hladinou se toho děje, asi známe všichni.:)

Představme si jednoduchou situaci.

Kolegyně se zeptá:

„Nevzala bys za mě v pátek směnu?“

Vy automaticky odpovíte:

„Jasně.“

To je to, co je vidět nad hladinou.

Pod ní ale může během několika vteřin proběhnout celý vnitřní proces.

• Pocity: nechce se mi, jsem unavená, mám vztek nebo strach.
• Pocity z pocitů: neměla bych být naštvaná, vždyť mě jen požádala.
• Vnímání: když odmítnu, bude si myslet, že jsem sobecká.
• Očekávání: dobrý člověk přece pomůže.
• Touha: chci být přijímaná, oceňovaná a patřit mezi ostatní.
• Vztah k sobě: mám vůbec právo říct, že nechci?

Neznamená to, že toto všechno musí být pod každým naším souhlasem. Ledovec není univerzální vysvětlení člověka.

Je to způsob, jak se místo rychlého hodnocení můžeme začít ptát, co se pod konkrétním chováním odehrává právě u mě.

Více o tomto způsobu porozumění najdete v článku o metafoře ledovce v terapii.

Proč je tak těžké říct ne?

Protože pro někoho „ne“ neznamená pouze odmítnutí jednoho požadavku.

Může v sobě nést mnohem víc:

Zklamu tě.
Budeš se zlobit.
Budu sobecká.
Nebudeš mě potřebovat.
Přestaneš mě mít rád.
Zůstanu sama.

Pokud naše předchozí zkušenost spojila nesouhlas s ohrožením vztahu, dává smysl, že souhlas může působit bezpečněji.

Proto je někdy užitečnější nezačínat otázkou:

„Proč zase neumím říct ne?“

Ale spíš:

„Před čím mě moje ano právě chrání?“

Možná před konfliktem. Možná před pocitem viny. Možná před představou, že nejsem dost dobrá. Možná před strachem ze ztráty vztahu.

A možná před něčím úplně jiným.

Samotnému odmítání se věnuji podrobněji v článku Jak se naučit říkat ne.

Když říkám ano druhým a postupně ne sobě

Přizpůsobování může mít dlouho i mnoho výhod.

Člověk je spolehlivý. Ochotný. Umí vnímat nálady druhých. V práci vezme úkol navíc. V rodině drží věci pohromadě. Dokáže rychle poznat, co kdo potřebuje.

To všechno mohou být skutečné schopnosti.

Potíž nastává ve chvíli, kdy velmi dobře vnímám všechny kolem sebe, ale postupně ztrácím kontakt se sebou.

Co chci já?

Co cítím?

Co už je na mě moc?

Co potřebuji?

Kde je moje hranice?

Pokud tyto otázky dlouhodobě nemají místo, může přicházet únava, podráždění, pocit neviditelnosti, křivda nebo vztek.

A někdy člověk říká:

„Já pro všechny dělám první poslední. A nikdo to pro mě neudělá.“

Ta bolest může být skutečná.

Zároveň může být užitečné položit si další otázky:

Vědí druzí, co potřebuji?

Řekla jsem jim to?

Nebo očekávám, že mou potřebu poznají stejně dobře, jako jsem se já naučila poznávat jejich?

Potřeba, kterou nevyslovíme, nepřestává existovat.

Může se jen začít ozývat jinak – únavou, odstupem, podrážděností, pocitem křivdy nebo vztekem.

Pokud je pro vás obtížné dovolit si vztek, může s tím souviset také článek Vztek a naštvání: Emoce, které si často zakazujeme.

„Ale já přece nechci být sobecká“

Tady se často objeví další pravidlo:

Myslet na sebe je sobecké.

Pak jako bychom měli pouze dvě možnosti.

Buď budu hodná a postarám se o druhé.

Nebo budu sobecká a budu myslet na sebe.

Pohled při komunikaci může pracovat se třemi částmi reality.

JÁ – DRUZÍ – KONTEXT.

Při usmiřování mohu brát velmi vážně druhého, ale vynechat sama sebe.

Jiný způsob může naopak zdůraznit mě a ignorovat druhého.

Kongruentnější = komunikace v souladu se sebou samým se snaží respektovat všechny tři části: co se děje se mnou, kdo je přede mnou a v jaké situaci spolu právě jsme.

Nemusím si vybírat mezi sebou a tebou.

Mohu se učit brát vážně sebe, tebe i skutečnost, ve které spolu jsme.

To je také důvod, proč zdravé hranice ve vztazích nemusejí znamenat odmítání druhých.

Jak změnit pravidlo „musím být hodná“?

První možnost, která nás může napadnout, je:

„Tak odteď už hodná nebudu.“

Jenže tím bychom mohli jedno pevné pravidlo pouze vyměnit za jiné.

Smyslem změny není začít automaticky dělat pravý opak.

Smyslem je rozšířit možnost volby.

Mohu říct ano.

Mohu říct ne.

Mohu říct: „Potřebuji si to rozmyslet.“

Mohu pomoci a zároveň říct, co potřebuji já.

Mohu s vámi nesouhlasit a přitom vás respektovat.

Mohu změnit názor.

Mohu se omluvit za něco, co jsem udělala, aniž bych se omlouvala za to, že mám vlastní potřeby.

Změna neznamená začít dělat pravý opak.

Znamená získávat více možností, abych nemusela reagovat stále stejným způsobem.

Z „musím být hodná“ k větší možnosti volby

Rodinná pravidla často poznáme podle absolutních slov:

musím, nesmím, vždycky, nikdy.

Právě jejich absolutnost může naši možnost volby zužovat.

Proto si můžeme větu:

„Musím být hodná.“

zkusit na chvíli položit před sebe a zkoumat, co se stane, když ji začneme postupně proměňovat:

Musím být hodná.

Někdy mohu být hodná.

Mohu být laskavá.

Chci být laskavá, když je to v souladu také se mnou.

Nejde o kouzelnou formulku.

Pouhé nahrazení jednoho slova hluboce naučený vztahový způsob obvykle nezmění.

Může nám ale pomoci zahlédnout něco podstatného: mezi příkazem a jeho opakem existuje prostor pro volbu.

Co se stane, když „hodná holka“ poprvé řekne ne?

Možná čekáme úlevu.

A někdy skutečně přijde.

Jindy ale přijde něco úplně jiného.

Vina.

Napětí.

Pochybnost.

Potřeba své rozhodnutí dlouze vysvětlovat.

Nebo chuť napsat ještě jednu zprávu:

„Víš co, já to vlastně zvládnu.“

A právě tato chvíle může být velmi důležitá.

Ukazuje nám, že nejde pouze o techniku asertivity.

Pokud jsme se dlouho učili, že vztah udržíme tím, že budeme vstřícní, nenároční a dostupní, nové chování může v našem vnitřním světě vyvolávat nejistotu.

A někdy zareaguje i okolí.

Pokud jste roky vždy souhlasila, vaše první „dnes nemohu“ může partnera, rodiče, děti nebo kolegy překvapit.

Vztahy si vytvářejí známé způsoby fungování. Když jeden člověk začne reagovat jinak, ostatní na tuto změnu nějak odpovědí.

Jejich nespokojenost sama o sobě ještě nedokazuje, že děláte něco špatně.

Stejně tak ale neplatí, že každé naše „ne“ je automaticky zdravé jen proto, že jsme ho vyslovili.

Učíme se vnímat sebe a současně zůstávat v kontaktu s druhým.

Možná nejtěžší není vyslovit první „ne“.

Nejtěžší může být zůstat sama se sebou i ve chvíli, kdy druhý není spokojený – a postupně získávat zkušenost, že nesouhlas nemusí znamenat ztrátu vztahu ani vlastní hodnoty.

Tzv. kongruence neznamená „říkat všechno na rovinu“

Někdy si můžeme kongruenci splést s neomezenou upřímností:

„Já prostě říkám, co si myslím.“

Znamená, že dokážu být v kontaktu se sebou, s druhým člověkem a se situací, ve které se nacházíme. Proto kongruentnější odpověď nemusí být tvrdá ani hlasitá.

Může znít:

„Ráda bych ti pomohla, ale dnes už na to nemám kapacitu.“

Nebo:

„Moje první reakce je zase okamžitě souhlasit. Potřebuji si ale nejdřív promyslet, co zvládnu.“

Nebo:

„Rozumím, že tě moje rozhodnutí mrzí. Přesto ho teď potřebuji nechat takto.“

V těchto větách nemusím druhého porazit.

A nemusím zmizet ani já.

Praktické cvičení: Neříkejte hned ano

Pokud v sobě poznáváte pravidlo „musím být hodná“, nemusíte od zítřka začít všem říkat ne.

Zkuste něco mnohem menšího.

Vložte mezi požadavek druhého člověka a svou odpověď krátkou pauzu.

Místo automatického „jasně“ můžete zkusit:

„Podívám se a dám ti vědět.“

„Potřebuji si to rozmyslet.“

„Teď ti neumím odpovědět.“

A během této chvíle si zkuste položit několik otázek:

• Co skutečně chci?
• Co právě cítím?
• Co se děje v mém těle?
• Čeho se bojím, pokud odmítnu?
• Co od sebe očekávám?
• Co očekávám od druhého?
• Co bych potřebovala já?
• Jak mohu respektovat sebe i druhého?

Nejde o test, zda už umíte být dostatečně asertivní.

Jde o to, aby mezi podnětem a automatickou reakcí začal vznikat prostor pro volbu.

Proč nestačí vědět, že mám právo říct ne?

Možná přesně víte, že máte právo odmítnout.

Možná jste přečetli několik knih o hranicích.

A přesto když zazvoní telefon a někdo něco potřebuje, slyšíte se říkat:

„Jasně, žádný problém.“

Nemusí to znamenat nedostatek vůle.

Staré způsoby reagování mohou být hluboce zautomatizované.

Proto změna často potřebuje víc než intelektuální pochopení. Potřebuje také novou zkušenost.

Například:

Řekla jsem ne – a unesla jsem pocit viny.

Vyjádřila jsem potřebu – a svět se nezhroutil.

Někdo se mnou nesouhlasil – a přesto jsme spolu zůstali ve vztahu.

Požádala jsem o pomoc – a nebyla jsem proto méně hodnotná.

Tak se vedle starého automatického způsobu postupně mohou vytvářet možnosti nové.

Nemusíme „hodnou“ část sebe zahodit

Tohle považuji za velmi důležité.

Cílem není podívat se na svou minulost a říct:

„Celý život jsem to dělala špatně.“

Schopnost vnímat druhé, pomáhat, vytvářet klid nebo citlivě zachytit atmosféru mohla být velmi cennou schopností.

A může jí být i dnes.

Potřebujeme k ní ale přidat další možnosti:

• vnímat také sebe,
• poznat své ano a své ne,
• říct si o to, co potřebujeme,
• unést určitou míru nesouhlasu,
• požádat o pomoc,
• a postupně zakoušet, že naše hodnota nestojí pouze na spokojenosti ostatních.

Změna nemusí znamenat, že přestanete být člověkem, který umí být laskavý.

Může znamenat, že k péči o druhé postupně přidáte schopnost pečovat také o vztah k sobě.

Co když vlastně nevím, co chci?

I to se může stát.

Pokud jsme dlouho trénovali především otázku:

„Co potřebují ostatní?“

může být otázka:

„Co potřebuji já?“

překvapivě těžká.

Někdy odpověď nepřijde. Někdy si všimneme jen nepříjemného pocitu v těle.

Někdy víme pouze:

„Takhle už nechci.“

I to může být začátek.

Nemusíme mít okamžitě jasno. Můžeme se postupně znovu učit poslouchat sami sebe.

Když začnu být důležitá i sama pro sebe

Smyslem změny není vytvořit svět, ve kterém už nikdy nikoho nezklameme a nikdo nezklame nás.

Takové vztahy neexistují.

Blízkost zahrnuje rozdílnost.

Někdy chceme něco jiného než partner.

Někdy naše dítě nebude spokojené s naším rozhodnutím.

Někdy kolega nebude nadšený, že jsme odmítli.

Někdy budeme hledat kompromis.

A někdy zjistíme, že jsme sami reagovali necitlivě a budeme chtít něco napravit.

Kongruence neznamená dokonalost.

Směřuje spíš k možnosti zůstávat v kontaktu se sebou, s druhým člověkem a se skutečnou situací, místo abychom automaticky opakovali starý způsob zvládání.

Dospělá svoboda nemusí znamenat přestat brát ohled na druhé.

Může znamenat, že mezi lidi, na kterých vám záleží, postupně zahrnete také sebe.

Kdy může pomoci psychoterapie?

Pokud zjišťujete, že je pro vás velmi těžké odmítat, vyjadřovat potřeby, snášet nesouhlas nebo unést pocit, že s vámi někdo není spokojený, může být užitečné podívat se na tento vzorec hlouběji.

V psychoterapii nemusíme začínat tím, že vám někdo řekne, co máte od zítřka dělat jinak.

Můžeme společně zkoumat:

Co moje přizpůsobování chrání?
Co jsem se kdysi naučila o sobě a vztazích?
Čeho se bojím, když se ozvu?
Co se ve mně děje, když je druhý nespokojený?
A co potřebuji, abych měla větší možnost volby?

Cílem nemusí být stát se někým úplně jiným.

Můžeme hledat způsob, ve kterém nemusíte volit mezi vztahem k druhým a vztahem k sobě.

Pokud byste chtěli své vztahové vzorce prozkoumat v bezpečném prostoru, nabízím individuální psychoterapii osobně v Praze 8 – Kobylisích i online odkudkoli.

Více informací o psychoterapii a možnost objednání najdete zde.

Související články

• Rodinná pravidla: Proč se jimi řídíme, i když už dávno nejsme děti
• Metafora ledovce v terapii: Co se skrývá pod hladinou našeho vědomí
• Jak se naučit říkat ne
• Hranice ve vztazích: Jak je zdravě nastavit bez pocitu viny
• Vztek a naštvání: Emoce, které si často zakazujeme

Často kladené otázky

Je „musím být hodná“ psychická porucha?

Ne. Pravidlo „musím být hodná“ není diagnóza. Může jít o naučený vztahový způsob nebo vnitřní pravidlo, které člověku pomáhalo získávat přijetí, předcházet konfliktům nebo zvládat nejistotu ve vztazích.

Jak poznám, že už nejde jen o laskavost?

Důležitým vodítkem může být možnost volby. Pokud opakovaně říkáte ano proti své vůli, velmi obtížně snášíte nesouhlas, při odmítnutí prožíváte silnou vinu nebo svou hodnotu výrazně odvozujete od spokojenosti druhých, stojí za to se na tento vzorec podívat blíž.

Proč mám pocit viny, když řeknu ne?

Pokud bylo přizpůsobení dlouho spojeno s přijetím, klidem nebo bezpečím ve vztahu, může odmítnutí vyvolat napětí či vinu i tehdy, když rozumově víte, že máte právo říct ne. Intelektuální pochopení a hluboce naučená emoční reakce nejsou totéž.

Je sobecké myslet na vlastní potřeby?

Vnímat své potřeby není totéž jako ignorovat druhé. V Modelu růstu je důležité respektovat sebe, druhého člověka i kontext situace. Cílem proto není nahradit přizpůsobování bezohledností, ale rozšířit možnost reagovat svobodněji.

Jak souvisí „musím být hodná“ s rodinnými pravidly?

Dítě se může z rodinných vztahů naučit, že přijetí, klid nebo ocenění souvisejí s poslušností, nenáročností či ochotou. Taková zkušenost se může postupně proměnit ve vnitřní pravidlo, které člověk používá i v dospělosti. Více o tom píšu v článku Rodinná pravidla.

Dá se potřeba zavděčit se druhým změnit?

Naučené komunikační a vztahové způsoby nejsou neměnné. Smyslem změny nemusí být odstranit schopnost přizpůsobit se nebo pomáhat, ale přidat další možnosti – vnímat sebe, vyjádřit potřebu, odmítnout, požádat o čas a zůstat v kontaktu s druhým i při rozdílnosti.