Jak reagujeme ve stresu: 4 komunikační postoje

Komunikační postoje podle Virginie Satir nám mohou pomoci porozumět tomu, proč ve stresu někdy ustupujeme, jindy útočíme, schováme se za rozum nebo rychle odvedeme řeč jinam. Nejde přitom o čtyři typy lidí, ale o způsoby, kterými se v náročných chvílích snažíme chránit sebe, vztah nebo vlastní pocit bezpečí.

Jedna situace, čtyři úplně jiné reakce

„Ty mě vůbec neposloucháš.“

Jedna věta. A během několika vteřin může být doma úplně jiná atmosféra.

Jeden člověk se omluví: „Promiň. Máš pravdu. Já to zase pokazila.“

Jiný okamžitě vrátí úder: „A ty mě snad posloucháš?“

Další začne vysvětlovat: „To není přesné. Poslouchal jsem tě, jen jsem současně odpovídal na pracovní zprávu.“

A někdo čtvrtý řekne: „Hele, a objednala jsi vlastně to krmení pro psa?“

A přitom pod nimi může být něco velmi podobného: něco se mě dotklo a já se teď snažím situaci zvládnout.

Virginia Satir si během let práce s lidmi a rodinami všímala, že ve stresu opakujeme určité způsoby komunikace. Popsala čtyři základní stresové komunikační postoje: usmiřování, obviňování, racionalizování a odvádění pozornosti.

Nejsou to čtyři druhy lidí.

A už vůbec ne čtyři nové nálepky, kterými můžeme doma obdarovat partnera.

„Tak už vím, co jsi zač. Ty jsi obviňovač.“

To by nám nejspíš příliš nepomohlo.

Mnohem zajímavější je otázka:

Komunikační postoje podle Virginie Satir nejsou typy osobnosti

Tohle považuji za důležité říct hned na začátku.

Když čteme psychologické články, máme někdy zvláštní chuť okamžitě se někam zařadit.

Jsem introvert. Jsem úzkostná. Jsem zachránce. On je narcista. Ona je oběť. A tatínek byl určitě obviňovač. Bla bla bla…

Na chvíli to může přinést úlevu. Máme pro něco jméno. Jenže člověk je obvykle zajímavější než kolonka, do které jsme ho právě umístili.

Také komunikační postoje je užitečnější chápat jako způsoby zvládání stresu než jako neměnné osobnostní typy.

V jedné situaci se mohu usmiřovat. V jiné útočit. V práci se mohu schovat za fakta a doma při konfliktu začít mluvit o něčem úplně jiném.

A někdy dokážu zůstat v kontaktu sama se sebou i s druhým člověkem a říct poměrně jednoduše: „Tohle mě zranilo.“

Nebo:

„Jsem teď naštvaná. Potřebuji chvíli, než budeme pokračovat.“

Právě možnost všimnout si, co se mnou stres dělá, je mnohem užitečnější než hledat odpověď na otázku, „jaký typ jsem“.

Proč ve stresu komunikujeme jinak než v klidu?

Možná to znáte?

V klidu přesně víte, jak by se měl konflikt řešit.

Naslouchat.

Neskákat druhému do řeči.

Mluvit za sebe.

Nevytahovat tchyni, dovolenou z roku 2017 ani to, kdo před třemi týdny nevynesl koš.

Teoreticky je to nádherné.

A potom partner pronese jednu větu správným tónem a všechna komunikační moudrost na chvíli odchází na dovolenou.

Proč?

Protože už neřešíme jen obsah věty.

Něco se děje také uvnitř nás.

Satir spojovala stresové komunikační postoje se sebeúctou. Když je náš pocit vlastní hodnoty v dané chvíli zasažený, můžeme reakci druhého člověka začít používat k tomu, abychom definovali sami sebe.

Partner neřekne pouze: „Zapomněla jsi zavolat.“

Já mohu slyšet: „Jsi nespolehlivá.“

Šéf neřekne pouze: „Tady je chyba.“

Uvnitř se může ozvat: „Nejsem dost dobrá.“

Dospělé dítě neřekne pouze: „Dnes nepřijedu.“

Já si z toho mohu vytvořit: „Už mě nepotřebuje.“

Mezi tím, co se skutečně stalo, a tím, co to pro nás znamená, může být celý vnitřní svět.

A právě tam se často rozhoduje, co uděláme dál.

Pokud vás tento pohled zajímá podrobněji, souvisí s metaforou Ledovce Virginie Satir.

Jedna situace, čtyři úplně jiné reakce

Představme si obyčejný večer. Partner přijde domů později, než slíbil. Druhý už čeká. Večeře vystydla. Telefon mlčel.

Dveře se otevřou a zazní: „To jsi nemohl alespoň napsat?“

Podívejme se, co se může stát dál.

1. Usmiřování: Hlavně se na mě nezlob

„Promiň. Já vím. Máš pravdu. Nezlob se. Já jsem hrozná.“

Usmiřující člověk se ve stresu snaží zachovat vztah tím, že upozadí sám sebe.

Velkou pozornost věnuje druhému: Co potřebuješ? Jak se cítíš? Jsi se mnou spokojený?

A mnohem hůře může slyšet: Co se děje se mnou? Co si myslím já? Co potřebuji? Souhlasím vůbec?

Usmiřování může na první pohled působit velmi mile. Člověk se nehádá, snaží se vyhovět, omluví se, udělá kompromis. Jenže kompromis je skutečným kompromisem pouze tehdy, když v něm existují dvě strany. Pokud jedna pravidelně mizí, může se časem objevit únava, pocit neviditelnosti, křivda nebo vztek.

Právě tomuto tématu jsme se podrobně věnovali v článku Musím být hodná: Proč se bojíme zklamat druhé a zapomínáme na sebe.

A je tu ještě jedna důležitá věc. Usmiřování není totéž co laskavost. Mohu se omluvit kongruentně, protože jsem skutečně něco pokazila. Mohu ustoupit, protože mi na dané věci nezáleží. Mohu partnerovi udělat radost, protože ji udělat chci. Rozdíl je opět v možnosti volby.

Dělám to, protože chci? Nebo proto, že v té chvíli neumím udělat nic jiného?

2. Obviňování: Nejlepší obrana je útok

Vraťme se ke dveřím a studené večeři.

„To jsi nemohl alespoň napsat?“

A odpověď:

„No jasně. A ty mi budeš něco vyčítat? Včera jsi přišla pozdě ty!“

Nebo:

„Kdybys mě pořád nekontrolovala, možná bych měl chuť ti psát.“

Tady už člověk nemizí.

Naopak.

Zvětší se.

Hlas může zesílit. Tělo ztuhne. Prst ukazuje ven.

Problém jsi ty.

Obviňování může vytvářet dojem síly. Pod ním ale nemusí být síla vůbec.

Může tam být zranění.

Stud.

Pocit selhání.

Bezmoc.

Strach, že budu ponížený.

Nebo velmi rychlá potřeba zbavit se nepříjemného pocitu:

„Nechci být ten špatný. Takže špatný musí být někdo jiný.“

To samozřejmě neznamená, že máme omlouvat křik, ponižování nebo ubližování.

Porozumět tomu, co chování chrání, není totéž jako říct, že je všechno v pořádku.

Je ale rozdíl mezi větami:

„Jsi nemožný člověk.“

a

„Když na mě takhle mluvíš, je mi to nepříjemné a nechci v tom pokračovat.“

V první větě hodnotím člověka.

Ve druhé pojmenovávám dění, svou zkušenost a hranici.

3. Racionalizování: Pocity necháme za dveřmi

A znovu:

„To jsi nemohl alespoň napsat?“

Odpověď:

„Když to vezmeme objektivně, přišel jsem o osmnáct minut později. Cesta normálně trvá třicet pět minut, dnes trvala padesát tři. Takže vzhledem k dopravní situaci nebylo možné dorazit v plánovaný čas.“

Technicky může mít pravdu.

A přesto můžete mít zvláštní pocit, že jste právě nezažili rozhovor s partnerem, ale tiskovou konferenci dopravního podniku.

Satir tento způsob nazývala computing. V češtině se můžeme setkat s výrazy racionalizování, intelektualizování nebo „počítačový“ postoj.

Rozum sám o sobě samozřejmě není problém.

Schopnost zachovat klid, analyzovat situaci a pracovat s fakty je cenná.

Problém nastává, když se rozum stane úkrytem, díky kterému nemusíme být v kontaktu s vlastní zranitelností.

Místo:

„Mrzí mě, že jsi čekala.“

přijde:

„Statisticky vzato to nebylo tak dlouho.“

Místo:

„Bojím se, že to nezvládnu.“

přijde:

„Je potřeba nejprve analyzovat všechny varianty.“

Místo:

„Tohle se mě dotklo.“

přijde přednáška o tom, proč je výrok druhého logicky nekonzistentní.

4. Odvádění pozornosti: Hlavně nezůstat u toho, co bolí

Ještě jednou náš večer.

„To jsi nemohl alespoň napsat?“

A odpověď:

„Hele, koupila jsi mléko?“

Nebo:

„Víš, koho jsem dnes potkal?“

Nebo člověk začne vtipkovat, odběhne k telefonu, začne řešit psa, děti, počasí nebo cokoli, co pomůže, aby se nemuselo zůstat u nepříjemného tématu.

Odvádění pozornosti může být někdy docela sympatické.

Takový člověk umí rozesmát společnost. Odlehčí napětí. Přinese nové téma. Rozproudí energii.

A zase: nic z toho samo o sobě není špatně.

Někdy je změna tématu úplně zdravá.

Rozdíl poznáme podle toho, zda téma měním svobodně, nebo před ním utíkám.

Některé rodiny jsou v tom velmi zkušené.

Někdo řekne:

„Poslední dobou mi není dobře.“

A za dvě minuty se všichni baví o ceně másla.

Ne proto, že by byli necitliví.

Možná jen nikdo neví, co s takovou větou dělat.

A tak se systém vrátí na bezpečnější půdu.

Možná používáte všechny čtyři

Často slýchám otázku:

„A jak poznám, který postoj jsem já?“

Zkusila bych ji trochu změnit.

V jakých situacích používám který?

Možná před autoritou usmiřujete.

S partnerem obviňujete.

V práci racionalizujete.

A když začne být něco opravdu citlivé, rychle změníte téma.

Nebo máte jeden způsob, ke kterému se vracíte častěji.

Nemusíme se za to soudit.

Tyto reakce nevznikly jednoho rána proto, že jsme se rozhodli špatně komunikovat.

Satir předpokládala, že se podobné způsoby učíme už v dětství při zvládání složitého vztahového světa. Rodina a její pravidla mohou některé reakce dále posilovat.

Například prostředí, ve kterém je sobecké něco chtít pro sebe, může podporovat usmiřování.

Prostředí, kde člověk nesmí ukázat slabost, může posilovat útok.

Důraz na to, že chyby jsou nepřijatelné, může podporovat únik do správnosti, kontroly a rozumu.

A tam, kde se těžká témata rychle přecházejí, se můžeme naučit odvádět pozornost.

To nás vrací k tématu rodinných pravidel, která si neseme z dětství.

Co se snažíte zachránit?

Tohle je otázka, která mě na Satirině pohledu baví možná nejvíc.

Ne:

„Co je se mnou špatně?“

A ani:

„Jak se toho konečně zbavím?“

Ale:

„Co se tím snažím zachránit?“

Když se omlouvám ještě dřív, než vím za co, možná zachraňuji vztah.

Když zaútočím, možná zachraňuji svou důstojnost.

Když začnu vysvětlovat, možná zachraňuji pocit kompetence.

Když změním téma, možná se snažím zachránit před emocí, která je na mě v tu chvíli příliš silná.

To neznamená, že každou reakci musíme přijmout jako užitečnou.

Znamená to, že než ji začneme měnit, můžeme se pokusit porozumět tomu, proč vůbec vznikla.

Pod komunikačním postojem je celý Ledovec

Vidíme hádku.

Vidíme omluvu.

Vidíme ironii.

Vidíme člověka, který začne vysvětlovat.

To je ale pouze povrch.

Pod ním mohou být:

• pocity,
• pocity z vlastních pocitů,
• vnímání sebe a druhého,
• očekávání,
• hlubší touhy a potřeby,
• a náš vztah k sobě samým.

Představme si například obviňující větu:

„Tobě je všechno jedno!“

Pod ní může být:

Jsem naštvaná.

A pod vztekem:

Jsem zraněná.

Ve vnímání:

Když se neozveš, znamená to, že ti na mně nezáleží.

V očekávání:

Když mě máš rád, měl bys vědět, co potřebuji.

A ještě hlouběji:

Chci vědět, že jsem pro tebe důležitá.

Najednou máme před sebou úplně jiný rozhovor.

Ne proto, že bychom vztek odstranili.

Ale protože jsme pod ním objevili více z člověka.

Když se potkají dva stresové postoje

A teď přichází něco, co zná skoro každý pár.

Na konflikt totiž obvykle nejsme sami.

Jeden zaútočí.

Druhý začne usmiřovat.

První zesílí, protože konečně získává reakci.

Druhý se omlouvá ještě víc.

Nebo jeden obviňuje a druhý se stáhne do racionalizování.

„Tobě na mně vůbec nezáleží!“

„To je fakticky nesprávné. Minulý týden jsme spolu strávili šest hodin.“

„Vidíš! S tebou se vůbec nedá mluvit!“

„Já pouze říkám fakta.“

A oba mají stále silnější pocit, že ten druhý vůbec nechápe, o co jde.

Možná nechápe.

A možná v tu chvíli ani jeden pořádně neslyší sám sebe.

Ve vztazích se naše způsoby zvládání stresu mohou navzájem roztáčet. Reakce jednoho se stává podnětem pro druhého a jeho reakce znovu ovlivňuje prvního.

Pak snadno hledáme viníka.

Kdyby on nekřičel, já bych se nestahovala.

Kdyby ona pořád neutíkala, já bych nemusel křičet.

Jenže z kruhu se někdy lépe vystupuje otázkou:

„Co se mezi námi právě děje a jakou část toho mohu ovlivnit já?“

A co kongruence?

Satir proti čtyřem stresovým postojům stavěla další možnost komunikace, kterou spojovala s kongruencí.

Kongruence ale neznamená:

„Teď už budu vždycky komunikovat dokonale.“

A už vůbec ne:

„Budu vždycky říkat všechno, co mě napadne, protože jsem autentická.“

To, že někomu bez filtru sdělím každou svou myšlenku, ještě nemusí být známkou psychického růstu.

V Modelu růstu je důležité vnímat sebe, druhého člověka a kontext.

Já existuji.

Ty existuješ.

A existuje také situace, ve které spolu jsme.

Jak by mohl stejný konflikt vypadat jinak?

Vraťme se naposledy ke studené večeři.

„To jsi nemohl alespoň napsat?“

Usmiřování:

„Promiň, máš pravdu, jsem hrozný.“

Obviňování:

„A ty snad nikdy nechodíš pozdě?“

Racionalizování:

„Dopravní situace objektivně neumožňovala přijet dříve.“

Odvádění pozornosti:

„Co bude zítra k večeři?“

A kongruentnější odpověď by mohla znít například:

„Mrzí mě, že jsi čekala. Zdržel jsem se a nenapsal jsem ti. Teď vidím, že tě to naštvalo.“

Nebo:

„Když to říkáš tímhle tónem, začínám mít chuť se bránit. Ale máš pravdu v tom, že jsem mohl dát vědět.“

Nebo dokonce:

„Jsem teď podrážděný a nejradši bych na tebe vyjel. Potřebuji se pět minut uklidnit a pak si o tom promluvme.“

Kongruence není kouzelná věta.

Je to jiný způsob kontaktu.

Ne vždycky nám půjde.

A někdy nám dojde až za dvě hodiny ve sprše, co jsme vlastně chtěli říct.

I to se počítá.

Nemusíme své staré způsoby vyhodit

Tohle je pro mě v Modelu růstu důležité.

Nejde o to vyhlásit válku části sebe, která se naučila usmiřovat, bojovat, přemýšlet nebo odvádět pozornost.

Každá z těchto schopností může mít své místo.

Někdy je moudré ustoupit.

Někdy potřebujeme být důrazní.

Někdy je nutné odložit emoce a rychle analyzovat situaci.

A někdy je změna tématu přesně to, co potřebujeme.

Rozdíl je v tom, zda máme volbu.

Satir popisovala, že při kongruentnějším fungování můžeme stále použít něco, co vypadá jako usmíření, důraz, racionalitu nebo změna tématu. Už to ale není jediná automatická možnost.

Mohu se omluvit, aniž bych se omlouvala za svou existenci.

Mohu být důrazná, aniž bych druhého ponížila.

Mohu používat rozum, aniž bych se odpojila od svého prožívání.

Mohu změnit téma a vědět, že ho měním.

To je velký rozdíl.

Malý experiment pro příští konflikt

Až se příště něco semele, nezkoušejte být dokonale kongruentní.

To by se velmi snadno mohlo stát dalším úkolem, který musíme splnit správně.

Zkuste si jen všimnout okamžiku, kdy se něco změní.

Možná vám ztuhnou ramena.

Možná začnete mluvit rychleji.

Možná se automaticky omluvíte.

Možná vám v hlavě naskočí perfektní obžaloba druhého člověka.

Možná přestanete cítit a začnete analyzovat.

Nebo vás napadne, že je právě teď naprosto nezbytné umýt nádobí.

A zkuste si položit:

Možná nic nezměníte.

Možná stejně vyjedete.

Nebo se stejně omluvíte.

Ale už jste si něčeho všimli.

A všimnout si vlastního automatismu je začátek možnosti, že příště nebudeme mít pouze jednu cestu.

Od „taková prostě jsem“ k možnosti volby

Někdy o sobě říkáme:

„Já jsem prostě nekonfliktní.“

„Já už jsem takový cholerik.“

„Já jsem racionální člověk.“

„Já všechno obracím v legraci.“

Možná ano.

A možná je v tom také kus naučeného způsobu, jak zacházíme se stresem.

To je vlastně dobrá zpráva.

Protože naučený způsob nemusíme nenávidět ani násilně odstranit.

Můžeme ho poznat.

Pochopit, k čemu nám sloužil.

A postupně k němu přidávat další možnosti.

Nejde o to stát se někým jiným.

Jde o to mít více svobody v tom, jak budu reagovat, když se ve mně něco sevře, zabolí nebo vyděsí.

Kdy může pomoci psychoterapie?

Někdy své vzorce poznáme docela rychle.

„Ano, tohle přesně dělám.“

Jenže poznat je ještě neznamená umět v citlivé chvíli reagovat jinak.

Pokud se opakovaně dostáváte do podobných konfliktů, pokud ve vztazích ustupujete až do vyčerpání, rychle útočíte, při emocích se odpojíte nebo se vám nedaří zůstat u těžkých témat, může být užitečné podívat se na celý proces hlouběji.

Ne proto, abychom hledali, co je s vámi špatně.

Spíš abychom společně zkoumali:

Co se ve mně v té chvíli spouští?

Co se snažím chránit?

Co jsem se o vztazích naučila?

Co potřebuji?

A jaké další možnosti dnes mám?

Pokud byste chtěli své vztahové a komunikační vzorce prozkoumat v bezpečném prostoru, nabízím individuální psychoterapii osobně v Praze 8 – Kobylisích i online odkudkoliv.

Více informací o psychoterapii a možnost objednání najdete zde.

Související články

• Rodinná pravidla: Proč se jimi řídíme, i když už dávno nejsme děti
• Musím být hodná: Proč se bojíme zklamat druhé a zapomínáme na sebe
• Metafora ledovce v terapii: Co se skrývá pod hladinou našeho vědomí
• Hranice ve vztazích: Jak je zdravě nastavit bez pocitu viny
• Klíč k porozumění a transformaci vztahu

Často kladené otázky

Jaké jsou 4 komunikační postoje podle Virginie Satir?

Virginia Satir popsala čtyři stresové komunikační postoje: usmiřování, obviňování, racionalizování neboli „computing“ a odvádění pozornosti. Objevují se zejména ve chvílích stresu a ohrožení sebeúcty. Nejde o diagnózy ani o čtyři pevné typy osobnosti.

Může jeden člověk používat více komunikačních postojů?

Ano. Člověk může v různých vztazích a situacích reagovat různě. Například vůči autoritě se může usmiřovat, při partnerském konfliktu obviňovat a v práci se při nejistotě schovávat za fakta a racionalitu. Užitečnější než hledat svůj „typ“ je pozorovat, co děláme v konkrétních stresových situacích.

Je usmiřování totéž jako laskavost?

Ne. Laskavost může být svobodnou volbou. Při usmiřování člověk ve stresu upozadí sebe, aby zachoval přijetí, bezpečí nebo vztah. Rozdíl proto není pouze ve viditelném chování, ale také v tom, zda máme možnost zvolit jinou reakci.

Je obviňování známkou silného člověka?

Nemusí být. Útočný projev může zakrývat zranění, bezmoc, stud, strach nebo pocit ohrožení vlastní hodnoty. Porozumění tomu, co se pod reakcí odehrává, ale neznamená omlouvání ponižujícího či ubližujícího chování.

Co znamená „computing“ u Virginie Satir?

Jde o stresový způsob komunikace, při němž člověk zdůrazňuje správnost, fakta a racionalitu a omezuje kontakt s vlastními emocemi a osobní rovinou komunikace. Samotné logické uvažování samozřejmě není problém; problémem se může stát jeho používání jako automatické ochrany před zranitelností.

Co je kongruentní komunikace?

Kongruentní komunikace směřuje k souladu mezi vnitřním prožíváním člověka a tím, co sděluje. V Modelu růstu zároveň zahrnuje respekt k sobě, druhému člověku a kontextu. Neznamená říkat bez filtru všechno, co nás napadne, ale komunikovat s větším vědomím sebe, druhého a skutečné situace.

Dají se komunikační vzorce změnit?

Ano, naučené způsoby reagování nejsou neměnné. Cílem nemusí být starou reakci jednoduše odstranit, ale uvědomit si ji, porozumět její funkci a postupně rozšiřovat repertoár o další možnosti. Čím více možností máme, tím méně jsme odkázáni na jednu automatickou reakci.