Rodinná pravidla: Proč se jimi řídíme, i když už dávno nejsme děti

Možná vám doma nikdy nikdo neřekl: „Musíš se starat hlavně o ostatní.“ Přesto se dnes cítíte provinile, když dáte přednost sobě. I tak mohou v našem životě působit rodinná pravidla, která jsme se naučili dávno předtím, než jsme je dokázali pojmenovat.

Možná vám doma nikdy nikdo neřekl: „Musíš se starat hlavně o ostatní.“ Přesto se dnes cítíte provinile, když dáte přednost sobě.

Možná u vás neviselo na lednici pravidlo: „Nezlob se.“ Přesto jste velmi brzy pochopili, že hněv doma není vítaný.

A třeba vám nikdo výslovně nezakázal požádat o pomoc. Jen jste vyrůstali mezi lidmi, kteří všechno zvládali sami. A tak dnes zvládáte také. Práci, děti, rodiče, domácnost, starosti druhých. Někdy až do chvíle, kdy už nemůžete.

Rodiny totiž nemají jen pravidla, o kterých se mluví. Mají také pravidla, která se jednoduše žijí.

A právě ta bývají někdy nejmocnější.

Některá z těchto pravidel nám mohou dobře sloužit celý život. Jiná nám kdysi pomáhala, ale v dospělosti začnou být příliš těsná.

A někdy se jimi řídíme tak samozřejmě, že nás ani nenapadne zeptat se:

Je to opravdu moje pravidlo? A potřebuji ho ještě dnes?

Co jsou rodinná pravidla

Když se řekne rodinné pravidlo, můžeme si představit něco docela praktického: v kolik hodin se chodí domů, kdo vynáší koš nebo zda se u jídla používá telefon.

Jenže psychologická rodinná pravidla bývají mnohem hlubší.

Taková pravidla mohou být vyslovená:

• „Nebreč.“
• „Nevynášej naše problémy ven.“
• „Dospělým se neodmlouvá.“
• „Musíš být silná.“
• „Nejdřív povinnosti, potom zábava.“

A mohou být také nevyslovená.

Nikdo například neřekne, že se nesmí mluvit o problémech. Když je ale někdo zmíní, zavládne ticho, změní se téma nebo přijde podrážděná reakce. Dítě se postupně naučí: o některých věcech je bezpečnější nemluvit.

Nebo vidí maminku, která se celý život stará o všechny kolem sebe a své potřeby nechává na posledním místě. Nemusí nikdy slyšet větu „dobrá žena se obětuje“. Přesto si podobné pravidlo může odnést do vlastního života.

Právě proto jsou rodinná pravidla někdy tak obtížně rozpoznatelná. Často je nevnímáme jako pravidla.

Vnímáme je jako realitu.

Pravidla nevznikají proto, aby nám škodila

Tohle považuji za velmi důležité.

Když začneme objevovat, co jsme si přinesli ze své původní rodiny a jak to ovlivňuje naše dnešní vztahy, může být lákavé začít hledat viníka.

Takže za to může moje matka. Otec. Výchova. Rodina.

Jenže tak jednoduché to obvykle není.

Pravidlo „o problémech se nemluví“ mohlo vzniknout v rodině, která prošla válkou, chudobou, ztrátou nebo jinou těžkou zkušeností.

„Musíme to zvládnout sami“ mohlo být kdysi skutečně nutné.

„Nevyčnívej“ mohlo chránit člověka v prostředí, kde bylo odlišit se nebezpečné.

A „hlavně nikoho nezatěžuj“ mohlo vzniknout tam, kde rodiče sami sotva zvládali vlastní život.

To neznamená, že taková pravidla jsou pro nás dnes zdravá nebo užitečná. Znamená to jen, že můžeme zkusit porozumět tomu, proč vůbec vznikla.

Porozumění není omlouvání všeho, co se v rodině stalo. A už vůbec neznamená, že bolestivé zkušenosti přestanou být bolestivé.

Může nám ale pomoci přestat vidět vlastní minulost pouze černobíle.

Když se z dětského pravidla stane zákon dospělého života

Představte si malou holčičku, která se opakovaně setkává s podrážděním, když se příliš vyptává.

Nemá ještě zkušenosti dospělého člověka. Nedokáže si říct: „Maminka je dnes unavená, proto reaguje ostře. Moje otázka sama o sobě není problém.“

Může si vytvořit mnohem jednodušší závěr:

„Neměla bych se ptát.“

A ten funguje.

Když se neptá, možná přichází méně nepříjemných reakcí. Pravidlo tedy dítěti nějakým způsobem pomáhá.

Jenže dítě vyroste.

Je mu třicet, čtyřicet nebo padesát. Sedí na poradě a něčemu nerozumí. Mohlo by se zeptat, ale něco uvnitř ho zastaví.

Nechci vypadat hloupě.

Ve vztahu potřebuje vědět, co partner skutečně chce.

Raději se nebudu ptát. Ještě by z toho byla hádka.

V terapii cítí, že něčemu nerozumí.

Asi bych to měla chápat sama.

Původní dětské pravidlo mezitím dostalo elegantnější dospělý kabát. Už nezní „nesmím se ptát“, ale třeba „nechci obtěžovat“, „nejdřív si to musím vyřešit sama“ nebo „nebudu dělat problémy“.

Člověku je padesát. Pravidlu mohou být čtyři roky.

Jaká rodinná pravidla si můžeme nést do dospělosti

Každá rodina je jiná a bylo by chybou hledat univerzální seznam. Přesto se některé podoby pravidel opakují.

• Musím být hodná, abych byla milovaná.
• Nesmím zklamat druhé.
• Musím všechno zvládnout sama.
• O pomoc se nežádá.
• Nesmím ukázat slabost.
• Hněv je špatný.
• O některých věcech se nemluví.
• Rodina má vždy přednost před jednotlivcem.
• Co si o nás pomyslí ostatní, je důležité.
• Musím být užitečný, abych měl hodnotu.
• Odpočívat můžu, až když je všechno hotové.
• Chyba znamená selhání.

A teď malá komplikace.

Některé z těchto vět mohou být v určité situaci docela rozumné. Pomoci druhému je krásná lidská schopnost. Zvládnout něco samostatně také. Brát ohled na rodinu není psychologická porucha.

Rozdíl bývá v tom, zda máme volbu.

Mohu pomoci, ale také odmítnout?

Mohu být silná, ale také říct, že už nemůžu?

Mohu něco zvládnout sama, ale také požádat o pomoc?

Mohu myslet na svou rodinu a současně neztratit sama sebe?

Právě tady se podle mě začíná ukazovat rozdíl mezi hodnotou, kterou jsme si vědomě zvolili, a pravidlem, které nás řídí automaticky.

Jak poznat, že mě staré rodinné pravidlo stále řídí

Rodinné pravidlo nemusíme slyšet jako jasnou větu v hlavě. Často ho poznáme spíš podle toho, co se s námi děje.

Například řeknete někomu „ne“ a objektivně se nic dramatického nestane. Přesto vás několik hodin pronásledují výčitky.

Požádáte partnera o něco, co potřebujete, a vzápětí máte chuť svůj požadavek zmenšit nebo vzít zpět.

Uděláte chybu a místo prostého „tohle se mi nepovedlo“ se uvnitř ozve mnohem tvrdší závěr: „Jsem neschopná.“

Odpočíváte a místo úlevy přichází neklid.

Někdo je na vás naštvaný a vy okamžitě hledáte způsob, jak situaci napravit, i když jste nic špatného neudělali.

V takových chvílích může být užitečné položit si otázku:

„Co by se podle mě stalo, kdybych tentokrát udělal/a něco jinak?“

Právě odpověď někdy odhalí skryté pravidlo.

Když odmítnu, přestane mě mít rád.

Když se ozvu, budu sobecká.

Když požádám o pomoc, budu slabý.

Když ukážu vztek, někomu ublížím.

Když nebudu užitečná, nebudu důležitá.

Pokud se vás týká právě obtížné odmítání, můžete navázat článkem Jak se naučit říkat NE nebo textem o tom, jak nastavovat hranice ve vztazích bez pocitu viny.

Rodinné pravidlo není jen myšlenka v hlavě

Tohle je důležitá část přístupu Virginie Satir.

Mohlo by se zdát, že stačí staré pravidlo objevit a logicky si vysvětlit, že už neplatí.

„Dobře. Už vím, že nemusím všem vyhovět.“

Jenže pak zavolá maminka, partner něco potřebuje, kolega požádá o další laskavost – a my zase řekneme ano.

Ne proto, že jsme málo inteligentní nebo máme slabou vůli.

Rodinné pravidlo může být spojeno s mnohem hlubšími vrstvami našeho prožívání.

V Modelu růstu Virginie Satir se používá metafora ledovce. Nad hladinou je naše viditelné chování. Pod ní se ale mohou nacházet naše pocity, způsob, jakým situaci vnímáme, očekávání, hlubší touhy a vztah k sobě samým.

Více o tomto modelu píšu v článku Metafora ledovce v terapii: Co všechno se skrývá pod hladinou našeho vědomí.

U pravidla „musím všem vyhovět“ tedy nemusí jít jen o jednu větu.

Pod ní může být strach z odmítnutí. Očekávání, že dobrý člověk nezatěžuje ostatní. Přesvědčení, že konflikt ohrožuje vztah. A ještě hlouběji třeba obyčejná lidská touha být milován, přijímán a někam patřit.

Pak dává smysl, že věta „od dneška budu říkat ne“ nemusí způsobit zázrak.

Emoce, které jsme doma nesměli mít

Rodinná pravidla se často týkají také emocí.

Možná jste vyrůstali v prostředí, kde byl smutek považován za slabost. Hněv za drzost. Strach za zbabělost.

Nebo se naopak smělo zlobit, ale nesmělo se plakat.

V některých rodinách bylo možné projevit radost, ale ne příliš – aby člověk nebyl namyšlený. Jinde bylo bezpečnější neukazovat téměř nic.

Můžu cítit vztek a nemusím nikoho napadnout.

Můžu žárlit a nemusím partnera kontrolovat.

Můžu být smutná a nemusím svůj smutek před světem obhajovat.

Pocit je informace o našem vnitřním světě. Co s ním uděláme, je další otázka.

Pokud jste vyrůstali s pravidlem, že vztek je nepřípustný, může být užitečný také článek Vztek a naštvání: emoce, které si často zakazujeme.

Jak začít objevovat vlastní rodinná pravidla

Nemusíte hned rozebírat celé dětství. Můžete začít docela prakticky.

1. Vzpomeňte si na věty, které se u vás doma opakovaly

Co se říkalo o penězích, práci, vztazích, mužích, ženách, dětech, úspěchu, emocích nebo odpočinku?

Třeba:

• „Peníze nerostou na stromě.“
• „Život není peříčko.“
• „Hlavně se před lidmi neztrapni.“
• „Rodina si musí pomáhat.“
• „Na nikoho se nespoléhej.“
• „Co si doma řekneme, zůstane doma.“

2. Hledejte také pravidla, která nikdo nevyslovil

Co se stalo, když někdo plakal?

Jak rodina reagovala na chybu?

Smělo se nesouhlasit s rodiči?

Mohlo se mluvit o sexu, nemoci, smrti, penězích nebo konfliktech?

Kdo směl být slabý?

Kdo se musel starat o ostatní?

Bylo možné říct: „Tohle nechci“?

3. Poslouchejte svá „musím“, „nesmím“ a „měl/a bych“

Ne každé „musím“ je samozřejmě rodinné pravidlo. Někdy opravdu musíme zaplatit elektřinu.

Ale věty, které v nás vyvolávají silnou úzkost, stud nebo vinu, mohou stát za pozornost.

Musím být k dispozici.

Neměla bych být naštvaná.

Měla bych to zvládat lépe.

Nesmím nikoho zklamat.

Musím mít všechno pod kontrolou.

4. Zeptejte se, co pravidlo chrání

Tahle otázka bývá zajímavější než prosté: „Jak se toho zbavím?“

Co mi toto pravidlo kdysi umožňovalo?

Pomáhalo mi získat přijetí?

Vyhnout se konfliktu?

Cítit se bezpečně?

Patřit do rodiny?

Udržet si blízkost?

Nemuset cítit něco příliš bolestivého?

Odpověď nemusí přijít okamžitě. A někdy na ni sami nepřijdeme vůbec. To je v pořádku.

Transformace rodinných pravidel: nejde o to začít dělat pravý opak

Tady se dostáváme k jedné z nejdůležitějších myšlenek.

Když objevíme pravidlo „musím se vždy postarat o druhé“, řešením není vytvořit nové pravidlo „odteď se nikdy o nikoho starat nebudu“.

To bychom pouze vyměnili jednu klec za druhou.

Smyslem je rozšířit možnosti.

Například:

„Musím vždy pomoci.“

se může začít proměňovat v:

„Mohu pomoci, když chci a když na to mám sílu.“

A možná později:

„Mohu se rozhodnout, kdy druhému pomohu a kdy potřebuji chránit vlastní síly.“

Podobně:

„Nesmím se zlobit.“

nemusíme změnit na:

„Budu říkat každému všechno, co mě naštve.“

Můžeme hledat:

„Mohu svůj hněv vnímat a rozhodnout se, jak ho bezpečně vyjádřím.“

Nebo:

„Nesmím nikoho odmítnout.“

se může postupně měnit v:

„Mohu někdy říct ano a někdy ne. Odmítnutí požadavku nemusí znamenat odmítnutí člověka.“

Transformace rodinného pravidla neznamená začít dělat pravý opak. Znamená získat větší možnost volby.

Proč někdy nestačí si nové pravidlo jen říct

Možná jste už někdy něco pochopili hlavou, ale váš život se tím příliš nezměnil.

Vím, že nemusím být perfektní.

Vím, že můžu odmítnout.

Vím, že nemusím zachraňovat všechny kolem sebe.

A pak přijde skutečná situace – a všechno je zpátky.

To není důkaz, že jste selhali.

V pozdějším rozpracování Modelu růstu se právě u rodinných pravidel ukázalo, že jejich pouhé slovní přeformulování nemusí stačit. Pravidlo může být propojeno s více vrstvami našeho prožívání – s emocemi, očekáváními, tím, jak vnímáme sebe i druhé, s tělesnými reakcemi a hlubšími lidskými touhami.

Proto může být změna spíš proces než jedna chytrá věta napsaná na papír.

Někdy potřebujeme nové možnosti také zažít.

Například zjistit, že řeknu „ne“ a vztah přežije.

Řeknu, co potřebuji, a svět se nezboří.

Ukážu smutek a druhý člověk neodejde.

Udělám chybu a stále mám svou hodnotu.

A někdy právě taková zkušenost začne pomalu měnit něco, co jsme si nesli desítky let.

Malá inventura rodinných pravidel

Pokud chcete, můžete si teď vzít papír a dokončit několik vět. Nesnažte se odpovědět „správně“. Spíš sledujte, co vás napadne jako první.

• V naší rodině se nesmělo…
• V naší rodině se muselo…
• Dobrý člověk podle mé rodiny…
• Správná žena měla…
• Správný muž měl…
• Když jsem byl/a smutný/á, doma…
• Když jsem se zlobil/a…
• Když jsem udělal/a chybu…
• Když jsem něco potřeboval/a…
• O pomoc se u nás…
• O penězích se u nás…
• O vztazích se u nás…
• Nejhorší bylo, když někdo…
• Abych byl/a přijímaný/á, musel/a jsem…

A potom si u každé důležité věty můžete položit další otázky:

1. Odkud toto pravidlo znám?
2. K čemu mi kdysi mohlo sloužit?
3. Jak mě ovlivňuje dnes?
4. Co se ve mně děje, když ho poruším?
5. Chci si ho ponechat?
6. Pokud ano, v jakých situacích mi stále dává smysl?
7. Jakou další možnost bych chtěl/a mít?

Není nutné všechna pravidla zahodit. Některá mohou být součástí hodnot, které si chcete ponechat.

Rozdíl je v tom, že tentokrát už je nepřebíráte automaticky.

Rozhodujete se.

Když máme strach změnit pravidlo, protože tím „zradíme“ rodinu

Tohle bývá citlivé.

Některá rodinná pravidla jsou totiž propojena s loajalitou.

Naše rodina vždy drží pohromadě.

My si nestěžujeme.

U nás se tvrdě pracuje.

My se o rodiče postaráme.

My nejsme sobci.

Pak může změna vyvolávat zvláštní pocit: jako bych odmítal nejen pravidlo, ale také lidi, ke kterým patřím.

Jenže dospělost nemusí znamenat odříznout se od rodiny ani popřít všechno, co jsme dostali.

Můžeme být vděční za něco, co nám rodiče předali, a současně některé věci dělat jinak.

Můžeme chápat jejich příběh a zároveň žít svůj.

Můžeme někoho milovat a přitom s ním nesouhlasit.

Můžeme patřit do rodiny a neztratit sami sebe.

Právě napětí mezi péčí o druhé a péčí o sebe rozebírám také v článku Mezi obětováním a sobectvím: najděte svou cestu v rodinných vztazích.

A co když svým dětem předávám totéž?

Pravděpodobně jim něco předáváte. Stejně jako nám něco předali naši rodiče.

A naše děti zase jednou předají něco svým.

Nemyslím si, že smyslem sebepoznání je stát se rodičem, který nikdy neudělá chybu. Takový člověk by měl pravděpodobně náročnější život než jeho děti.

Důležitější může být schopnost všimnout si vlastních automatických reakcí.

Proč mě tolik rozčiluje, když dítě odporuje?

Proč mě znervózňuje jeho pláč?

Proč potřebuji, aby se před návštěvou chovalo „slušně“?

Proč je pro mě tak těžké připustit, že se mnou nesouhlasí?

Někdy v těchto situacích nepotkáváme jen svoje dítě.

Potkáváme také vlastní dětství.

Pokud vás toto téma zajímá, můžete pokračovat článkem Přísná výchova: Co si z ní neseme do dospělosti nebo textem Když rodiče dělají, co umí: O nedokonalé lásce a dětské kritice.

Nemusíme přepsat minulost, abychom mohli žít jinak

Na rodinných pravidlech mě fascinuje ještě jedna věc.

Minulost nezměníme. Nemůžeme se vrátit do dětství a zařídit, aby naši rodiče měli jiné zkušenosti, více času, více bezpečí nebo jiné možnosti.

Ale můžeme postupně měnit vztah k tomu, co jsme si z minulosti přinesli.

Můžeme si všimnout pravidla, které jsme dlouho považovali za samozřejmost.

Můžeme pochopit, proč vzniklo.

Můžeme ocenit, že nám možná kdysi pomáhalo.

A potom se můžeme zeptat:

„Jak chci žít dnes?“

Ne jak by to udělala maminka.

Ne co by na to řekl tatínek.

Ne co se „má“.

Ale co je v této chvíli v souladu se mnou, s druhým člověkem a se situací, ve které skutečně jsem.

Možná právě tady začíná větší vnitřní svoboda.

Když už nestačí rozumět tomu hlavou

Některá rodinná pravidla dokážeme objevit sami. Stačí se zastavit, všimnout si opakujících se situací a začít být zvědaví na vlastní reakce.

Jiná jsou hlubší.

Můžeme přesně vědět, proč něco děláme, a přesto to nedokázat změnit. Staré pravidlo se může ozývat ve vztazích, v těle, ve výčitkách, ve strachu z odmítnutí nebo v pocitu, že musíme pořád něco zvládat.

Právě tam může mít smysl psychoterapie.

Ne proto, aby vám terapeut řekl, která pravidla jsou špatná a jak máte správně žít. Spíš jako bezpečný prostor, ve kterém lze společně zkoumat, co je skutečně vaše, co jste se kdysi naučili a jaké další možnosti dnes máte.

Ve své práci vycházím mimo jiné z Modelu růstu Virginie Satir. Zajímá mě nejen to, co člověk dělá navenek, ale také to, co se odehrává pod povrchem – v emocích, očekáváních, vztazích, potřebách a v tom, jak sám sebe vnímá.

Nabízím individuální psychoterapii osobně v Praze 8 – Kobylisích a online z celé České republiky.

Pokud máte pocit, že se ve vašem životě některé situace stále opakují nebo že rozumíte tomu, co se děje, ale změna se nedaří, můžete přijít na první setkání. Nemusíte předem vědět, kde přesně začít.

Informace o psychoterapii a objednání prvního setkání

Pokud nejste z Prahy, můžete využít také online psychoterapii z celé České republiky.

Často se ptáte

Co jsou rodinná pravidla?

Rodinná pravidla jsou vyslovené i nevyslovené zásady, podle kterých se v rodině učíme fungovat. Mohou se týkat emocí, komunikace, vztahů, práce, pomoci druhým, konfliktů nebo například toho, co znamená být „dobrým“ člověkem. Některá jsou užitečná, jiná nás mohou v dospělosti omezovat.

Jak poznám rodinná pravidla z dětství?

Můžete si všímat vět typu „musím“, „nesmím“ nebo „měl/a bych“, silných pocitů viny a studu nebo situací, ve kterých reagujete automaticky. Pomoci může také vzpomínka na to, jak se ve vaší rodině zacházelo s emocemi, chybami, konfliktem, žádostí o pomoc nebo odlišným názorem.

Mohou rodinná pravidla ovlivňovat partnerské vztahy?

Ano. To, co jsme se naučili v původní rodině o blízkosti, konfliktu, emocích nebo vlastních potřebách, si můžeme přinášet i do partnerských vztahů. Neznamená to ale, že jsme odsouzeni stejné vzorce opakovat.

Jak změnit rodinné vzorce a pravidla?

Prvním krokem může být jejich rozpoznání a porozumění tomu, k čemu původně sloužila. Cílem nemusí být pravidlo jednoduše obrátit, ale získat více možností, jak v současnosti reagovat. U hluboce zakořeněných pravidel nemusí stačit pouze racionální pochopení a změna může vyžadovat delší zkušenostní proces.

Musím kvůli změně rodinných pravidel odpustit rodičům?

Neexistuje jedna povinná cesta. Porozumění rodinnému kontextu neznamená omlouvat bolestivé jednání ani nutit se k odpuštění. Smyslem může být především lépe porozumět sobě a získat větší svobodu v tom, jak chcete žít dnes.

Může s rodinnými vzorci pomoci psychoterapie?

Psychoterapie může nabídnout prostor k bezpečnému zkoumání toho, co si člověk přinesl z původní rodiny, jak se to projevuje v současných vztazích a jaké jiné možnosti může postupně objevovat. Práce je individuální a neexistuje jeden postup vhodný pro každého.

Kam můžete pokračovat

• Jak naše původní rodina ovlivňuje naše současné vztahy
• Metafora ledovce v terapii: Co všechno se skrývá pod hladinou našeho vědomí
• Přísná výchova: Co si z ní neseme do dospělosti
• Hranice ve vztazích: Jak je zdravě nastavit bez pocitu viny
• Jak se naučit říkat NE

Článek má vzdělávací charakter a nenahrazuje individuální psychoterapeutickou ani zdravotní péči.

Pokud hledáte psychoterapeutickou podporou, napište na lenka@kvulisobe.cz, nebo se objednejte tudy.