Proč nemohu zhubnout? O psychice, emocích a příbězích, které si neseme

Víte přesně, co byste měla jíst. Víte, že byste se měla víc hýbat. A přesto to nejde. A vy nevíte proč.

Proč se někdy nedaří zhubnout, i když se opravdu snažíme? Psychické příčiny tloustnutí také mohou souviset s emocemi, stresem, vztahy i zkušenostmi z dětství.

Nedávno jsem četla povídku Tlustá dáma od Irvina Yaloma, mého oblíbeného autora, který je zároveň psychiatr a psychoterapeut. Nečetla jsem ji poprvé, ale tentokrát ve mně zůstala déle než obvykle. Během čtení jsem nepřemýšlela o samotné váze hlavní hrdinky, ale o tom, co se skrývá pod ní. Jaké zkušenosti si nese. Jak se naučila dívat sama na sebe. Jaké vztahy ji formovaly. Jaké bolesti zůstaly nevyslovené.

A přistihla jsem se, že myslím na lidi, kteří ke mně přicházejí do terapie. Na ženy i muže, kteří často začínají podobnou větou:

„Nevím, proč pořád přibírám.“

Nebo:

„Vím přesně, co bych měla dělat. Jen to nedokážu vydržet.“

Na první pohled to zní jako problém jídla. Jenže zkušenost z terapeutovny mě znovu a znovu vede k tomu, že za tímto tématem bývá mnohem více. Někdy se bavíme o jídle jen několik minut. A pak celé hodiny mluvíme o vztazích, osamělosti, úzkosti, dětství nebo pocitu, že člověk musí celý život všechno zvládat sám.

Když přemýšlíme o psychických příčinách tloustnutí, většinou nás napadne stres, emoční přejídání nebo nedostatek vůle. Zkušenost z terapie však ukazuje mnohem složitější příběh.

Neznamená to, že každá nadváha má psychickou příčinu. Tak jednoduché to není. Na tělesné hmotnosti se podílí genetika, hormonální nastavení, zdravotní stav, životní styl i prostředí, ve kterém žijeme. Přesto si myslím, že někdy děláme jednu chybu.

Díváme se na váhu jako na problém.

A zapomínáme se ptát, jestli náhodou není také zprávou.

Co když není nejdůležitější otázka:

Proč nemohu zhubnout?

Ale:

Co se v mém životě dělo ve chvíli, kdy jsem začal(a) přibírat?

Když se díváme na špatné místo

Žijeme v době, která miluje jednoduchá vysvětlení. Pokud někdo přibírá, často předpokládáme, že jí příliš mnoho nebo se málo hýbe. Pokud někdo nedokáže zhubnout, mluví se o nedostatku disciplíny. A pokud se váha vrací zpátky, bývá na vině slabá vůle.

Jenže lidský život bývá mnohem složitější než rady na sociálních sítích.

Představte si dvě ženy, které přiberou deset kilogramů. První z nich se přestala hýbat po operaci kolene. Druhá začala přibírat po smrti svého otce. Na váze uvidíme stejné číslo. Ale příběh bude úplně jiný.

Právě to mě na psychoterapii fascinuje. Učí mě dívat se za to, co je vidět na první pohled. Když člověk přijde s problémem, málokdy zůstáváme pouze u něj. Zajímá nás souvislost. Kontext. Životní příběh.

Podobně o tom píšu i v článku Metafora ledovce v terapii. To, co vidíme na povrchu, bývá často jen malou částí toho, co se skutečně odehrává pod hladinou.

Nadváha je někdy právě takovým vrcholkem ledovce. Vidíme kilogramy. Vidíme číslo na váze. Vidíme oblečení, které už nesedí.

Nevidíme však osamělé večery. Nevidíme strach. Nevidíme únavu. Nevidíme roky potlačovaných emocí ani vnitřní dialog člověka, který si opakuje, že by měl být lepší. A přesto právě tyto věci mohou hrát významnou roli.

Kdy vlastně ten příběh začal?

Jedna z otázek, kterou někdy v terapii pokládám, zní překvapivě jednoduše:

„Vzpomínáte si, kdy jste začal(a) výrazněji přibírat?“

Lidé většinou očekávají, že budeme mluvit o současnosti. O tom, co jedí. Jak vypadají jejich dny. Jak často sportují.

Jenže odpověď na tuto otázku bývá často zajímavější než celý jídelníček.

Někdo řekne:

„Po rozvodu.“

Jiný:

„Po narození druhého dítěte.“

Nebo:

„Když jsem nastoupil do práce, kterou jsem nenáviděl.“

Najednou už nemluvíme o jídle.

Mluvíme o životě.

A právě tady se často začne rozplétat něco důležitého.

Příběh, který nezačal u jídla

Vzpomínám si na jednu klientku. Její příběh samozřejmě upravuji a některé detaily měním, aby zůstalo zachováno soukromí. Přesto v sobě nese něco, s čím se setkávám poměrně často.

Když přišla poprvé, mluvila téměř výhradně o své váze. Měla za sebou několik diet, zhubla a znovu přibrala. Vyzkoušela různé výživové směry, aplikace na počítání kalorií i osobní trenéry.

Byla chytrá. Informovaná. Věděla o zdravém životním stylu víc než většina lidí. Přesto se cítila jako člověk, který opakovaně selhává.

„Já už vlastně vím, co mám dělat,“ řekla tehdy. „Jen to neumím vydržet.“

Mluvila o sobě velmi tvrdě. Každé zakolísání bylo důkazem její slabosti. Každý neúspěch potvrzením toho, že něco není v pořádku.

První týdny jsme se o jídle bavily poměrně málo. Mluvily jsme o práci, vztazích a rodině. O běžném životě. Pak jednou zmínila, že první výrazné přibírání začalo kolem třináctého roku. A právě tam se příběh otevřel. Ukázalo se, že to bylo období rozvodu rodičů. Doma panovalo napětí. Každý měl svých starostí dost. Nikdo se neptal, jak se cítí ona.

Nebyla problémové dítě.

Neutekla z domova.

Nezačala propadat ve škole.

Jen se naučila být nenápadná.

Naučila se nezatěžovat ostatní svými pocity.

Naučila se být silná.

A jako mnoho jiných dětí začala věřit, že některé emoce je lepší schovat.

Když o tom tehdy vyprávěla, napadlo mě:

Někdy děti nepláčou proto, že je nic nebolí. Někdy nepláčou proto, že mají pocit, že na jejich slzy není místo.

Neříkám, že právě rozvod způsobil její nadváhu. Lidské příběhy takto jednoduše nefungují. Ale myslím, že právě tehdy se naučila něco důležitého. Neobracet se k lidem, když jí bylo těžko. A když se později v životě objevila samota, stres nebo vyčerpání, hledala útěchu jinde.

Ne ve vztahu.

Ne v blízkosti.

Ale v něčem, co bylo vždy po ruce.

V jídle.

Některý hlad nevychází ze žaludku

Když se řekne hlad, většina z nás si představí něco velmi konkrétního. Kručení v břiše. Pocit prázdného žaludku. Potřebu najíst se.

Jenže – existují i jiné druhy hladu. Hlad po blízkosti. Hlad po odpočinku. Hlad po pochopení. Hlad po přijetí. Hlad po tom, aby si nás někdo všiml. A někdy také hlad po tom, abychom si konečně všimli sami sebe.

Známe to asi všichni, kdy jsme večer stáli před lednicí a vlastně jste nevěděli, na co máme chuť. Otevřeli jste ji, zase zavřeli, chvíli chodili po bytě a za pár minut se k ní vrátili. Jako bysme něco hledali.

Právě tehdy bývá někdy nejtěžší rozpoznat rozdíl mezi hladem těla a hladem duše.

Tělo jsme se naučili vnímat jako projekt. Má dobře vypadat. Má fungovat. Má podávat výkon.

Mnohem méně se učíme naslouchat tomu, co nám říká. A právě proto může být vztah k jídlu překvapivě cenným zdrojem informací. Ne proto, že by nám ukázal, co děláme špatně. Ale protože nám někdy odhalí, co nám chybí.

Emoční zanedbávání: když nikdo neviděl, co se děje uvnitř

Na rozdíl od otevřeného násilí nebo týrání nezanechává modřiny. Často po něm nezůstávají ani dramatické vzpomínky. Mnoho lidí, kteří ho zažili, dokonce říká:

A možná měli. Měli střechu nad hlavou, čisté oblečení a rodiče, kteří dělali to nejlepší, co uměli. Jenže někdy chybělo něco jiného.

O tomto tématu podrobněji píšu v článku Emoční zanedbávání v dětství, protože právě zde často nacházíme kořeny mnoha dospělých obtíží.

Dítě, které se naučí nevnímat své potřeby, se často stane dospělým, který neumí poznat, kdy je unavený, kdy potřebuje pomoc nebo kdy už je na něj všeho příliš.

A právě tehdy se někdy stává, že tělo začne signalizovat něco, co psychika dlouho přehlížela. Ne vždy prostřednictvím váhy. Někdy úzkostí. Někdy nespavostí. Někdy chronickou únavou. Ale princip bývá podobný. Něco uvnitř volá o pozornost.

Když se staráme o všechny kromě sebe

Byla matkou dvou dětí. Pracovala. Starala se o domácnost. Organizovala rodinný život. Byla člověkem, na kterého se všichni mohli spolehnout.

Když jsme spolu mluvily o jejím dni, uvědomila si něco zvláštního. Dokázala přesně vyjmenovat potřeby svých dětí. Potřeby partnera. Potřeby rodičů. Dokonce i potřeby psa.

Ne proto, že by odpověď byla složitá. Najednou si uvědomila, že tuto otázku neslyšela možná celé roky. Právě tady se někdy rodí zvláštní druh vyčerpání. Člověk dlouho funguje. Dlouho vydrží. Dlouho se přizpůsobuje.

A pak se večer objeví chuť na sladké. Na něco dobrého. Na něco, co bude alespoň na chvíli jen jeho. Nejde o slabost. Jde o jeden z mála okamžiků, kdy si dovolí něco přijmout.

Co si neseme z rodiny

Když se v terapii vracíme do minulosti, nejde o hledání viníků. Nejde o to ukázat prstem na rodiče a vysvětlit všechny současné obtíže. Jde o pochopení.

Každý z nás vyrůstal v určitém prostředí. V určité atmosféře. V určité představě o tom, co je správné, bezpečné nebo přijatelné.

Když se na svou váhu nebo vztah k jídlu podíváme touto optikou, může se stát něco zajímavého.

Když tělo mluví za nás

Čím déle pracuji s lidmi, tím méně věřím jednoduchým vysvětlením. Kdysi jsem si možná myslela, že většina problémů má jasnou příčinu a jasné řešení. Dnes vím, že lidský život je mnohem složitější. To, co vidíme na povrchu, je často výsledkem mnoha zkušeností, vztahů a rozhodnutí, které se navzájem proplétají.

Fascinuje mě propojení psychiky a těla. Ne proto, že bych věřila, že každá fyzická nemoc (somatická) má psychický původ. Jistě znáte termín „psychosomatické obtíže“, když se fyzická nemoc demonstruje v těle právě díky psychice. Ani proto, že bych si myslela, že všechny obtíže lze vyřešit terapií. Ale praxe ukazuje, znovu a znovu vidím, jak těsně spolu naše vnitřní a vnější světy souvisejí.

Když člověk dlouhodobě ignoruje své potřeby, tělo si toho všimne. Když roky žije pod tlakem, tělo si toho všimne. Když se snaží být silný za každou cenu, tělo si toho všimne.

Někdy se to projeví únavou. Jindy nespavostí. Úzkostí. Chronickým napětím. A někdy také změnami ve vztahu k jídlu a vlastnímu tělu.

Právě proto bývá užitečné podívat se na váhu podobně jako na jiné psychosomatické projevy. Ne jako na nepřítele, kterého je třeba porazit, ale jako na informaci.

O tématu psychosomatiky jsem psala podrobněji v článku Psychosomatika: Jak tělo vyjadřuje nevyřčené emoce. Čím déle se tomuto tématu věnuji, tím více si uvědomuji, že tělo bývá často posledním místem, které ještě poctivě vypráví pravdu o tom, co se v nás odehrává.

Může být nadváha ochranou?

Tohle je citlivé téma a rozhodně neplatí pro každého. Někteří lidé si během terapie začnou uvědomovat, že jejich tělo možná po určitou dobu plnilo ochrannou funkci. Ne vědomě.

Psychika však někdy vytváří velmi zvláštní strategie, jak nás chránit před tím, čeho se bojíme.

U některých lidí může být tímto strachem odmítnutí. U jiných blízkost. U dalších přílišná pozornost okolí. Někdy se za tím skrývá bolestná zkušenost z minulosti. Jindy opakované zklamání nebo pocit, že být vidět není bezpečné.

Když jsem psala článek Strach ze zranitelnosti, znovu jsem si uvědomila, kolik energie věnujeme tomu, abychom se chránili. Většinou si to ani neuvědomujeme. Prostě jsme si kdysi vytvořili způsob, jak přežít ve svém mikrosvětě.

Proč diety často selhávají

Mnoho lidí si vyčítá, že nedokážou dlouhodobě dodržovat dietu. Vnímají to jako osobní selhání. Jako důkaz nedostatku vůle. Jenže možná je problém někde jinde.

Představte si člověka, který celý život používá jídlo jako způsob uklidnění. Když je ve stresu, jí. Když je smutný, jí. Když je osamělý, jí. Pak přijde dieta. Jídlo zmizí. Ale stres, smutek a osamělost zůstávají. A právě zde se často láme chleba.

Pokud odstraníme způsob zvládání emocí, ale nenajdeme nový, psychika se velmi často vrátí k tomu starému. Ne proto, že jsme slabí. Ale protože se snažíme přežít.

Právě zde může být psychoterapie velmi užitečná. Neučí člověka počítat kalorie. Pomáhá mu porozumět sobě.

Co se změní, když se přestaneme se sebou bojovat

Změna nejspíš nepřijde ve chvíli, kdy lidé zhubnou. Přichází ve chvíli, kdy přestanou sami sebe nenávidět, nebo ve chvíli, kdy se začnou vidět. Když si poprvé dovolí podívat se na svůj příběh a sami sebe s větším soucitem. Když pochopí, že některé jejich strategie vznikly proto, aby jim pomohly přežít náročné období života.

Změna založená na porozumění bývá mnohem trvalejší než změna založená na sebekritice.

V terapii často zjišťujeme, že za většinou problémů nestojí člověk, který je líný nebo slabý. Mnohem častěji tam nacházíme člověka, který byl dlouho sám na něco těžkého. A který se snažil zvládnout svůj život nejlépe, jak v danou chvíli uměl.

Co už nemusíte dál nést?

Když se lidé rozhodnou zhubnout, většinou mluví o tom, kolik kilogramů chtějí shodit. Po přečtení Yalomovy povídky mi však v hlavě zůstala otázka.

Možná příběh, který začal dávno před tím, než jste si začali dělat starosti o svou váhu.

A právě jejich odložení může být prvním krokem ke změně, která není založená na boji se sebou samými, ale na větším porozumění tomu, kdo jsme a co jsme si museli nést.

Možná pak zjistíme, že otázka „Jak zhubnout?“ nebyla od začátku tou nejdůležitější.

Možná bylo důležitější pochopit, proč jsme potřebovali nést to všechno tak dlouho sami.