Emoční zanedbávání v dětství: když nám nechyběly věci, ale pocit, že jsme byli opravdu viděni

Když přemýšlím o dětství, stále více si uvědomuji, že to nejdůležitější, co děti potřebují, nelze koupit ani přesně změřit. Není to jen domov, jídlo nebo pro někoho dobré známky. Je to pocit i ideální realita, že je tu někdo, kdo si všímá toho, co dítě prožívá.
Někdo, kdo dokáže zachytit jeho radost, smutek, strach i nejistotu a dát dítěti najevo: „Vidím tě. Jsem tady s tebou. To, co cítíš, dává smysl.“

Vyrůstala jsem v rozvedené rodině a vím, že to není jednoduché ani pro děti, ani pro rodiče. Dnes, s odstupem času a zkušeností terapeutky i matky, vidím, jak složité může být nést vlastní bolest a zároveň se snažit být dostatečně oporou pro své dítě.
A také vím, že většina rodičů své děti skutečně miluje a dělá to nejlepší, co v dané chvíli umí. Tak to prostě je.

Když jsem se sama stala mámou, často jsem přemýšlela o tom, co bych chtěla svým dětem předat jinak. Ne dokonalost. Ne život bez chyb. Ale pocit, že jejich emoce mají své místo, že se mohou cítit a vyrůstat svobodně. Učit je i pokoře. Že mohou být smutné, rozzlobené, nejisté i zranitelné – vždy zůstávají milované. Že mohou kdykoli přijít, že nemusí někde za rohem našlapovat, aby třeba nerušili. Že jsme tým, který nese název rodina.

Právě tato zkušenost mě vede k hlubšímu porozumění tématu emočního zanedbávání v dětství. Je to téma velmi tiché, nenápadné, a přesto může člověka ovlivňovat po celý život.

Co je emoční zanedbávání v dětství

Emoční zanedbávání neznamená nutně, že se dítěti dělo něco zjevně špatného. Často je to mnohem jemnější zkušenost. Navenek může vše působit v pořádku, ale dítě opakovaně nezažívá, že jeho emoce a potřeby jsou skutečně vnímány a přijímány.

Rodiče mohou své dítě hluboce milovat, a přesto nemusí umět:

• zastavit se u jeho emocí,
• nabídnout útěchu,
• pojmenovat, co dítě prožívá,
• vytvářet pocit bezpečí,
• dát mu zkušenost bezpodmínečného přijetí.

Každé dítě potřebuje být viděno, slyšeno a přijímáno. Když tuto zkušenost dlouhodobě postrádá, může si začít myslet, že jeho pocity nejsou důležité, nebo že samo není dost hodnotné.

Když rodiče dělají, co umí

Čím déle pracuji s lidmi v terapii, tím více cítím soucit nejen s dětmi, ale i s jejich rodiči. Mnozí z nich vyrůstali v době, kdy se o emocích nemluvilo. Možná sami nikdy nezažili, že by se někdo zastavil u jejich bolesti.

A tak předávali dál to, co znali. Ne proto, že by nemilovali, ale protože neměli zkušenost, jak být druhému skutečně nablízku.

Toto porozumění však neumenšuje bolest dítěte. Spíše nám pomáhá držet dvě pravdy zároveň:
rodiče mohli dělat to nejlepší, co uměli – a přesto nám mohlo něco velmi podstatného chybět.

Jak se emoční zanedbávání projevuje v dospělosti

Dospělí, kteří tuto zkušenost nesou, často říkají:

• „Nevím, co vlastně cítím.“
• „Mám pocit, že musím všechno zvládnout sama.“
• „Je pro mě těžké si říct o pomoc.“
• „Dávám víc, než dostávám.“
• „Pořád mám pocit, že nejsem dost dobrá.“

Může se objevovat úzkost, vnitřní prázdnota, silný vnitřní kritik, strach z odmítnutí nebo potřeba zavděčit se druhým.

Více o těchto tématech píšu také v článku Cesta k sebedůvěře.

Jak se emoční zanedbávání projevuje ve vztazích

Lidé, kteří v dětství nezažili dostatek emočního naladění, často ve vztazích potlačují své potřeby, bojÍ se odmítnutí nebo mají pocit, že si lásku musí zasloužit.  Mohou přitahovat emočně nedostupné partnery nebo zůstávat ve vztazích, ve kterých dávají více, než sami dostávají.

Příklad z terapeutické praxe

Jedna klientka mi řekla: „Nikdy mi nikdo neublížil. A přesto mám pocit, že jsem celý život čekala, až si někdo všimne, jak mi doopravdy je.“

Tato věta mě zasáhla. Protože přesně vystihuje podstatu emočního zanedbávání. Nejde o to, co se stalo, ale o to, co se opakovaně nestalo.

Nechceš moc…

Když jsem výše poprvé četla, měla jsem pocit, že v několika slovech pojmenovává zkušenost mnoha lidí. Nejsou příliš citliví ani příliš nároční. Touží po něčem zcela přirozeném – po blízkosti, porozumění a bezpečí.

Jak může pomoci psychoterapie

Psychoterapie je pro mě především místem, kde člověk může postupně zakusit něco, co mu v minulosti chybělo. Bezpečný vztah, ve kterém není třeba nic dokazovat.

Místo, kde lze pomalu objevovat:

• co skutečně cítíte,
• co potřebujete,
• kde jsou vaše hranice,
• jak se k sobě chovat laskavěji.

O tom, jak psychoterapie probíhá, si můžete přečíst v článku Jak probíhá terapie.

To, co jsme nedostali, můžeme začít vytvářet

Minulost změnit nemůžeme. Můžeme však postupně vytvářet nový vztah k sobě. Takový, ve kterém jsou naše emoce vítané a naše potřeby nejsou obtíží.

A možná právě v tom spočívá uzdravení. Ne v tom, že jsme měli dokonalé dětství, ale v tom, že dnes můžeme být sami sobě tím,
co nám tehdy chybělo.

Závěrem

Někdy vyrůstáme jako rostliny, které měly půdu i vodu, ale chybělo jim světlo. Naučily se přežívat, ale nemohly se plně rozvinout.

Přesto v každém z nás zůstává živá schopnost růstu. Stačí, aby se naše vnitřní krajina setkala s trpělivostí, porozuměním a laskavou pozorností.

A tehdy možná poprvé zjistíme, že nejsme příliš citliví ani příliš nároční. Jen jsme dlouho čekali na místo, kde bude možné být skutečně sami sebou. 

Lenka