Co vás stále ovlivňuje?

Až 70% našich automatických reakcí vychází ze vzorců, které jsme si osvojili před 7. rokem života? Tyto "emoční otisky" jsou jako neviditelné programy běžící na pozadí našeho vědomí.

Když se dnes rozčílíte ve frontě nebo cítíte úzkost při konfrontaci, možná reaguje vaše vnitřní dítě, ne dospělý člověk, kterým jste se stali.

Neurovědci zjistili, že tyto rané zkušenosti doslova tvarují nervové dráhy v našem mozku. Dobrou zprávou je, že díky neuroplasticitě můžeme tyto vzorce přeprogramovat i v dospělosti. ✿

Praktické cvičení: Všimněte si dnes situace, která ve vás vyvolá silnou emoční reakci. Zeptejte se: "Kolik let mi bylo, když jsem se takto cítil/a poprvé?" Objevování těchto spojení je prvním krokem k vnitřní svobodě.

Terapie je víc než jen rozhovor – je to bezpečný prostor, kde můžete beze strachu sdílet své myšlenky, pocity i nejistoty.

Právě v tomto prostředí vzniká důvěra, která umožňuje otevřeně prozkoumávat, co se ve vašem životě děje. Společně hledáme souvislosti, rozplétáme staré vzorce a objevujeme nové způsoby, jak zvládat stres, úzkost nebo vztahové potíže. 

V terapeutickém procesu nejde o rychlá řešení, ale o postupné porozumění sobě – svým potřebám, emocím i vztahům.

Terapie pomáhá posilovat vnitřní stabilitu, sebeúctu a klid, a přináší větší svobodu v rozhodování. Je to cesta k větší autenticitě, sebedůvěře a duševní pohodě – ať už řešíte konkrétní problém, nebo chcete jen lépe poznat sami sebe.

zkus si představit, že už teď jsi dost, že se můžeš přijmout taková jáká nebo jaký jsi

... že si můžeš dovolit přestat se sebou bojovat a přesvědčovat se o své nedostatečnosti

... že z tohohle přijetí může vyrůst skutečný klid, který pocítíš uvnitř, když se přestaneš posuzovat nebo shazovat

... a že každý malý krok k sobě je už změna a krok dopředu směrem zpátky k sobě ♡

Co nikdo neřekne o sebevědomí po čtyřicítce?
Přestane záležet na tom, co si myslí ostatní. Sebevědomí ve středním věku roste z přijetí vlastního příběhu - se všemi jeho zákrutami. Není to o srovnávání se s ostatními, ale o uznání vlastní jedinečné cesty. Čím více přijímáme své nedokonalosti, tím silnější a autentičtější se stáváme. ♡

Ve svých 49 letech už vím, že sebevědomí není něco, co najdeme, ale něco, co vytváříme každým rozhodnutím být sami sebou. V životě jsem hledala potvrzení zvenčí, až jsem zjistila, že skutečná síla přichází z přijetí vlastního příběhu - včetně všech jeho temných kapitol. Paradoxně, čím více jsem přijala své nedokonalosti, tím více jsem našla svůj hlas a směr. 

Tři znaky toxického vztahu, které si pleteme s láskou: Kontrola vydávaná za péči. Kritika maskovaná jako 'pomoc'. A izolace prezentovaná jako výjimečné spojení. Skutečná láska nás posiluje, netvoří v nás pochybnosti. Toxický vztah poznáte často podle toho, jak se v něm cítíte - ne podle toho, co vám partner nebo nějaký člověk říká.

Pokud se v partnerství pravidelně cítíte vyčerpaní, nejistí nebo se omlouváte za to, kým jste, není to láska, ale manipulace. Skutečná láska nás posiluje, netvoří v nás pochybnosti. ♡ ♡ ♡

Toxický vztah nás učí pochybovat o sobě, zdravý vztah nás učí věřit si. Možná si říkáte: "Ale on/ona to tak nemyslí," nebo "Kdybych se víc snažila, bylo by to lepší." To jsou často první varovné signály.

Ve své terapeutické praxi vidím, jak těžké je někdy rozpoznat manipulaci od lásky, zvlášť když jsme v podobných vztazích vyrůstali. ​ 

To, co jsme prožili v dětství, nás formuje, ale nemusí nás definovat. Pokud vás formovalo dětské trauma, potřebujete slyšet jednu věc: To, co se stalo, není vaše vina, ale uzdravení je ve vašich rukou.

Trauma se ukládá nejen do paměti, ale i do těla, kde může přetrvávat roky.

Prvním krokem k uzdravení je přiznat si, že se to stalo, a že to mělo dopad. Teprve potom můžeme začít psát nový příběh – tentokrát s vědomím vlastní síly.

Dlouho jsem si myslela, že traumata z dětství „přerostu“ nebo „nechám za sebou“. Dnes už vím, že to tak nefunguje.

Jako terapeutka i člověk, který prošel svým vlastním temným údolím, vidím, jak hluboko mohou sahat kořeny našich současných obtíží. Trauma není jen vzpomínka – je to způsob, jakým naše tělo a mysl reagují na svět. Ale s podporou, trpělivostí a správnými nástroji můžeme najít cestu k uzdravení.

Nejčastější lež o menopauze? Že jde jen o návaly a fyzické změny. Pravda je, že menopauza může otřást základy vaší identity a vztahů.

Ale může to být také začátek nejsvobodnější části vašeho života.

Menopauza není jen fyzická změna, ale i významná psychická transformace. Může přinést výkyvy nálad, úzkosti nebo depresi, které mnohé ženy zaskočí. Ale může to být také období nového sebeobjevování a svobody.

Klíčem je nebýt v tom sama a dát si dovolení procházet tímto přechodem se všemi jeho výzvami.

Menopauza je jako bouře, která otřese základy vašeho těla i mysli - ale po ní přichází nová jasnost a klid.

Jako žena, která si tímto obdobím sama prošla před více jak 5 lety vím, jak matoucí může být, když vás najednou nepoznáváte ve vlastním těle a emocích.

To, co často chybí v konverzaci o menopauze, je její psychologický rozměr - jak hluboce může ovlivnit naše duševní zdraví, sebevnímání a vztahy.

Žárlivý partner není zamilovaný, je vystrašený. Místo nekonečného ujišťování zkuste tuhle větu: 'Rozumím tvým obavám, ale kontrola nevytvoří důvěru.'

Skutečné řešení začíná pod povrchem. Partnerská žárlivost často není o vás, ale o nejistotě a strachu ze ztráty, který partner prožívá. Místo abyste se neustále omlouvali nebo dokazovali svou věrnost, zkuste společně pojmenovat, co se děje pod povrchem.

Skutečným řešením není kontrola, ale budování důvěry a práce s vlastní sebehodnotou.

Žárlivost není projevem lásky, ale strachu.

V roli terapeutky často vidím, jak žárlivost postupně rozleptává i ty nejsilnější vztahy. Paradoxně, čím více se snažíme partnera ujišťovat, tím více živíme jeho nejistotu.

Zdravé řešení začíná u rozhovoru o skutečných pocitech - strachu z opuštění, zkušenostech ze vztahů v dětství, nebo pocitu nedostatečnosti.

Kdyby váš vnitřní hlas byl člověk, chtěli byste s ním trávit čas? Každý den vedeme tisíce vnitřních rozhovorů — někdy povzbuzujících, jindy kritických.

Slova, která k sobě volíme, formují to, jak se cítíme, jak se vidíme i co si dovolíme. Každé naše slovo může být buď zbraní, nebo náručí.

Záleží, jak ho použijeme. Že změna nezačíná tehdy, když se snažíme být „lepší“, ale když k sobě začneme mluvit s respektem.

Zkus se sebe zeptat: Jaký tón má můj vnitřní hlas? Mluvil/a bych takhle i s někým, koho mám rád/a? 

Terapie není jen pro chvíle, kdy se všechno zhroutí. Je i pro ty, kdo chtějí líp rozumět sobě — kdo byli jako děti, kam jdou, jestli žijí v souladu.

Jak říká Virginia Satir: „Nejsme zlomyslní. Jsme jen zranění.“

Terapie není oprava, ale návrat. Návrat k člověku, který pod vším tím hlukem pořád je.