Pamatuji si na klientku, které budu říkat Marie. Přišla do mé terapeutické pracovny s perfektním účesem, nalakovými nehty a úsměvem, který nikdy neopouštěl její tvář. „Všechno je v pořádku,“ opakovala, zatímco její tělo vyprávělo jiný příběh – napjatá ramena, prsty nervózně svírající kabelku, oči, které se odmítaly potkat s mými. Až po několika setkáních se odhodlala přiznat: „Bojím se, že když začnu plakat, už nikdy nepřestanu.“

Mariin příběh není ojedinělý. V mé terapeutické praxi se setkávám s mnoha lidmi, kteří se naučili svůj smutek skrývat, potlačovat nebo přetavovat do jiných, ‚přijatelnějších‘ emocí. Muži často transformují smutek do vzteku, ženy do úzkosti nebo přehnaného pečování o druhé. Tyto strategie fungují jen krátkodobě – z dlouhodobého hlediska nás připravují o hlubokou moudrost, kterou nám smutek může přinést.

Když mluvíme o emocích jako je smutek, nemluvíme jen o psychologickém prožitku. Mluvíme o komplexním tělesném a duševním procesu, který má svůj evoluční účel. Smutek nás zpomaluje, obrací naši pozornost dovnitř a umožňuje nám zpracovat ztráty a změny, které jsou nevyhnutelnou součástí života. Když si tento proces nedovolíme, okrádáme se o možnost skutečného uzdravení a růstu.

Podobně jako u vzteku a naštvání, mnoho z nás se naučilo, že projevovat smutek znamená projevovat slabost. V naší kultuře výkonu a neustálé pozitivity se smutek stal emocí, kterou je třeba překonat, potlačit, zamaskovat. A přece – právě smutek může být tou nejupřímnější cestou k sobě samým.

Společnost bez smutku: Kde jsme ztratili kontakt s touto základní emocí?

Někteří lidé mají velký problém dovolit si cítit smutek. Jako by existoval nepsaný společenský kodex: „Buď silný. Nebreč. Překonej to. Jdi dál.“ Virginia Satir, průkopnice rodinné terapie, kterou ve své praxi ráda cituji, říkala:

Naše společnost má složitý vztah ke smutku. Na jedné straně ho romantizujeme v umění a literatuře – tragické příběhy nás dojímají, melancholická hudba se nás hluboce dotýká. Na druhé straně v běžném životě očekáváme, že lidé ‚půjdou dál‘ a ‚nebudou se v tom utápět‘. Tato rozpolcenost se odráží i v našich osobních postojích k vlastnímu smutku.

Někdy pozoruji, jak se tento rozpor projevuje v životech lidí, které potkávám. Mladá žena, která přišla o práci, se nutila do společenského úsměvu, přestože prožívala hluboký pocit ztráty, jak později vyšlo najevo. Muž středního věku po rozvodu předstíral, že je mu ‚lépe než kdy dřív‘, zatímco jeho tělo reagovalo nespavostí a zažívacími potížemi. Matka, která se odstěhovala daleko od svých dospělých dětí, mluvila jen o výhodách svého nového domova, zatímco v jejích očích byla patrná neuznaná bolest z odloučení.

Tyto příběhy ilustrují, jak hluboce jsme internalizovali společenský imperativ ‚být v pohodě‘. Ale co když právě v těch chvílích, kdy si dovolíme nebýt v pohodě, se rodí naše nejhlubší moudrost a nejopravdovější spojení s druhými?

Důvody, proč se bráníme smutku, jsou mnohovrstevnaté:

• Strach z „utopení se“ v emoci – „Když to pustím, už to nikdy nezastavím.“
• Společenská očekávání – Zvláště muži se učí, že „kluci nebrečí“, zatímco ženy jsou často nabádány, aby byly „milé a příjemné“.
• Neznalost zdravých způsobů zpracování – Nikdo nás nenaučil, jak se smutkem pracovat.
• Zkušenost odmítnutí – „Když jsem jako dítě plakal/a, říkali mi, ať přestanu.“
• Obava z vlastní zranitelnosti – Být smutný znamená být otevřený, a to vyžaduje odvahu.

Podobně jako když se učíme říkat NE, i přijetí smutku je dovednost, která vyžaduje odvahu, praxi a někdy i průvodce na této cestě.

Tělo nemlčí: Fyzické projevy potlačeného smutku

• Svírání v hrudi – Jako by tam byl kámen nebo těžké závaží.
• Bolesti zad a ramen – Neseme tíhu nevyjádřeného smutku.
• Chronická únava – Potlačování emocí vyčerpává naši energii.
• Oslabený imunitní systém – Výzkumy ukazují, že potlačované emoce mohou oslabit imunitní funkce.
• Napětí v krku a potíže s polykáním – „Polykáme“ slzy, které nesmějí ven.
• Dechové obtíže – Mělký dech, jako bychom se báli naplno nadechnout.

Tyto tělesné projevy nejsou jen nepříjemnými symptomy, které je třeba odstranit. Jsou to posly, kteří nás upozorňují na nevyřčené příběhy v našem nitru. Když se naučíme jim naslouchat, mohou nás vést k hlubšímu sebepoznání.

Vzpomínám si na klienta, říkejme mu Pavel, který přišel s chronickými bolestmi zad. Lékařská vyšetření neodhalila žádnou fyzickou příčinu, a tak se rozhodl vyzkoušet terapii. Během našich sezení vyšlo najevo, že Pavlovy bolesti začaly krátce po smrti jeho otce – smrti, kterou ‚zvládl‘ bez jediné slzy, protože ‚musel být silný pro matku‘. Jeho tělo neslo tíhu nevyplákaného smutku, kterou jeho mysl odmítala uznat.

Postupně, jak si Pavel dovolil svůj smutek cítit a vyjadřovat, jeho bolesti zad se začaly zmírňovat. Nebylo to magické uzdravení – Pavel potřeboval i fyzickou terapii a změny životního stylu. Ale uznání a prožití smutku bylo klíčovým prvkem jeho cesty k úlevě.

Gabor Maté, lékař a autor knihy „Když tělo říká ne“, přesvědčivě dokumentuje, jak potlačené emoce včetně smutku mohou přispívat k rozvoji chronických onemocnění, říká k tomu:

Smutek napříč kulturami: Co nás mohou naučit jiné tradice

Na cestě po Indii jsem pozorovala, jak odlišně různé kultury přistupují ke smutku. Zatímco na Západě často truchlení skrýváme za zavřenými dveřmi, v Indii jsem byla svědkem otevřeného vyjadřování žalu na veřejnosti.

V některých kulturách existují propracované rituály truchlení:

• Židovská tradice šivy – Sedmidenní období intenzivního truchlení, kdy pozůstalí přijímají návštěvy a sdílejí svůj žal
• Irské pohřební bdění – Oslava života zesnulého, kde se mísí slzy se smíchem a příběhy
• Mexický Den mrtvých – Barevná oslava, která připomíná ty, kteří odešli, a přijímá smrt jako součást života

Tyto kulturní rozdíly nejsou jen zajímavostmi pro antropology. Ukazují nám, že způsob, jakým prožíváme a vyjadřujeme smutek, není univerzální ani ‚přirozený‘ v absolutním slova smyslu. Je formován kulturou, ve které žijeme, rodinnými vzorci, které jsme zdědili, a osobními zkušenostmi, které jsme prožili.

To je osvobozující poznání. Znamená to, že i když jsme vyrůstali v prostředí, které nás učilo smutek potlačovat, můžeme se vědomě rozhodnout vytvořit nový, zdravější vztah k této emoci. Můžeme se inspirovat moudrostí různých kultur a najít způsoby, jak integrovat smutek do našeho života způsobem, který je autentický a uzdravující.

V Indii jsem byla hluboce zasažena setkáním s rodinou, která právě prožívala ztrátu. Jejich smutek byl viditelný, sdílený a respektovaný celou komunitou. Nikdo se nesnažil je rozveselit nebo odvést jejich pozornost. Místo toho jim společenství poskytovalo prostor pro jejich žal a zároveň praktickou podporu v každodenním životě. Byl to silný kontrast k našemu západnímu přístupu, kde často očekáváme, že truchlící se rychle ‚vrátí do normálu‘ a svůj smutek budou prožívat soukromě.

Tyto tradice nám připomínají, že smutek není něco, co bychom měli prožívat o samotě. Je to emoce, která nás spojuje s ostatními a s naší společnou lidskostí.

Smutek jako průvodce vnitřní cestou

Píše Francis Weller ve své knize „The Wild Edge of Sorrow“. Smutek nás často přivádí k našim nejhlubším hodnotám. Když truchlíme – ať už nad ztrátou blízkého člověka, rozpadem vztahu, koncem určité životní etapy nebo nenaplněným snem – uvědomujeme si, co je pro nás skutečně důležité.

Podobně jako naše sny, i smutek nám může zprostředkovat kontakt s hlubšími vrstvami našeho nitra. Je to emoce, která nás zpomaluje a obrací naši pozornost dovnitř. V době, kdy je naše kultura posedlá rychlostí a výkonem, je to dar, který bychom neměli odmítat.

Smutek má jedinečnou schopnost nás zpomalit a obrátit naši pozornost k tomu, co je v našem životě skutečně důležité. V době neustálé stimulace a rozptýlení je to dar, který bychom neměli přehlížet. Když si dovolíme plně cítit smutek nad ztrátou – ať už je to ztráta osoby, vztahu, místa, zdraví nebo snu – umožňujeme si tím plně pochopit hodnotu toho, co jsme ztratili.

Tento proces není lineární. Smutek přichází ve vlnách, někdy nás zaplavuje, jindy ustupuje do pozadí. Každá vlna nám však může přinést nové pochopení, nový vhled do našeho vztahu k tomu, co jsme ztratili, i k sobě samým. Je to jako by smutek postupně rozpouštěl naše obvyklé obrany a umožňoval nám vidět sebe a svět s novou jasností a hloubkou.

V buddhistické tradici se mluví o ‚srdci bojovníka‘ – ne ve smyslu agrese, ale ve smyslu odvahy čelit životu takový, jaký je, se všemi jeho radostmi i bolestmi. Dovolení si cítit smutek vyžaduje právě tento druh odvahy. Není to slabost, jak by nás mohla přesvědčovat naše kultura, ale projev hluboké síly a autenticity.

Příběh transformace

Vzpomínám si na klienta, říkejme mu Jan, který přišel do terapie rok po smrti své matky. „Jsem v pořádku,“ tvrdil, „život jde dál.“ Jeho partnerka ale viděla, jak se vzdaluje, jak je emočně nedostupný. V bezpečném prostoru terapie si Jan postupně dovolil pocítit smutek, který tak dlouho potlačoval. „Nikdy jsem si nemyslel, že pláč může přinést úlevu,“ řekl mi po jednom intenzivním sezení. „Jako by se něco uvolnilo, jako by tam konečně byl prostor pro něco nového.“

Všímavý přístup ke smutku: Cesta k přijetí

Všímavost (mindfulness) nám nabízí jedinečný nástroj, jak být se smutkem, aniž bychom se s ním ztotožnili nebo se v něm utopili. Jak učí Jon Kabat-Zinn, zakladatel programu snižování stresu založeného na všímavosti (MBSR), jde o „vědomé zaměření pozornosti v přítomném okamžiku, bez posuzování“.

Praktický postup pro všímavé setkání se smutkem:

1. Uvědomění: Rozpoznejte, že prožíváte smutek. Pojmenujte ho: „Aha, teď je tu smutek.“

2. Tělesné vnímání: Kde v těle smutek cítíte? Je to tíha na hrudi? Svírání v krku? Napětí v břiše? Jen pozorujte, bez snahy cokoli měnit.

3. Dýchání: Dýchejte vědomě do míst, kde smutek pociťujete. Představte si, že s každým nádechem přinášíte do této oblasti jemnou pozornost a s každým výdechem trochu prostoru.

4. Nehodnocení: Přijměte smutek bez odsuzování. Není to „špatná“ emoce. Je to jen emoce, přirozená součást lidské zkušenosti.

5. Laskavost k sobě: Položte si ruku na srdce a pošlete sami sobě soucit. Můžete si v duchu říct: „Toto je těžký moment. Smutek je tu. Kéž jsem k sobě laskavý/á.“

Tento přístup můžeme praktikovat v každodenním životě, kdykoli si uvědomíme, že prožíváme smutek. Nemusí to být formální meditace – může to být krátký moment uvědomění během dne, kdy si dovolíme zastavit se, vnímat své tělo a být se svým smutkem, místo abychom od něj utíkali.

S klienty často pracuji na rozpoznávání rozdílu mezi ‚být se smutkem‘ a ‚být smutkem pohlcen‘. Je to jako rozdíl mezi stáním na břehu a pozorováním řeky (všímavost) a pádem do řeky a utonutím (pohlcení). Všímavost nám umožňuje být s emocí, aniž by nás definovala nebo ovládala.

Jedna z mých klientek, učitelka na základní škole, si vytvořila vlastní malý rituál všímavosti. Kdykoli během dne pocítila nával smutku (často v souvislosti s nedávným rozchodem), dala si ‚pauzu na dech‘ – našla si klidné místo, kde mohla na minutu nebo dvě vědomě dýchat a vnímat své pocity. „Nemusím to řešit hned, říkala mi, jen to uznat a být s tím. To mi dává sílu pokračovat dál, místo abych se celý den snažila ty pocity ignorovat a večer se zhroutila.'“

Praktická cvičení pro zdravé prožívání smutku

Prožívání smutku není pasivní proces. Vyžaduje aktivní zapojení naší pozornosti, odvahy a kreativity. Následující cvičení nejsou jen technikami na ‚zvládání‘ smutku – jsou to způsoby, jak navázat hlubší vztah s touto emocí a nechat ji, aby nás proměnila a obohatila.

Každý z nás má svůj jedinečný způsob, jak zpracovává emoce. Proto vás zvu, abyste k těmto cvičením přistupovali jako k nabídce možností, ne jako k předpisu. Vyzkoušejte je, upravte podle svých potřeb a důvěřujte své intuici, která vám napoví, co je pro vás v danou chvíli nejpřínosnější.

 1. Dopis smutku

Vezměte si pero a papír (elektronické psaní nemá stejný terapeutický účinek) a napište dopis svému smutku. Oslovte ho jako osobu:

_“Milý smutku,_
_přicházíš do mého života v různých podobách…_“

Ptejte se: Co mi přinášíš? Co mi bereš? Co mě učíš? Jaké poselství pro mě máš?

Tento proces externalizace, který často používám ve své praxi inspirované narativní terapií, vám umožní získat odstup a navázat dialog s částí sebe sama, kterou možná běžně ignorujete.

2. Tělesná práce se smutkem

Podobně jako při práci s vnitřním dítětem, i zde je důležité zapojit tělo:

• Najděte klidné místo, kde vás nikdo nebude rušit
• Položte ruku na místo, kde smutek cítíte nejsilněji
• Zhluboka dýchejte do tohoto místa
• Dovolte si uvolnit napětí, které tam cítíte
• Možná přijdou slzy – dovolte jim plynout
• Můžete si představit, že váš dech je jako vlna, která jemně omývá a čistí místo bolesti

Tento přístup vychází z práce Petera Levina a jeho metody Somatic Experiencing, která zdůrazňuje význam tělesného prožívání pro zpracování emocí.

3. Rituál pro uvolnění smutku

Rituály nám pomáhají dát tvar něčemu, co je jinak beztvaré a těžko uchopitelné. Vytvořte si vlastní rituál, který vám pomůže smutek zpracovat a uvolnit:

• Zapálení svíčky za to, co jste ztratili, s vědomým záměrem uvolnění
• Psaní a transformace – napište dopis vyjadřující váš smutek, který pak rituálně spálíte, zakopete nebo pustíte po vodě
• Přírodní spojení – výsadba stromu nebo květiny jako symbolu nového života vyrůstajícího z bolesti
• Umělecké vyjádření – vytvoření koláže, malby nebo jiného uměleckého díla, které vyjadřuje váš smutek i naději
• Poutní cesta – procházka na významné místo, kde se můžete rozloučit nebo navázat nový vztah ke své ztrátě
• Hudební rituál – vytvoření playlistu písní, které rezonují s vaším smutkem, a vědomé naslouchání
• Rituální koupel s esenciálními oleji, solí a svíčkami jako symbol očisty a přechodu

Virginia Satir často pracovala s rodinnými rituály jako způsobem, jak zpracovat těžké emoce a vytvořit nové začátky. Rituál poskytuje bezpečný rámec pro vyjádření toho, co je jinak těžko uchopitelné, a pomáhá nám přejít z jednoho stavu bytí do druhého.

4. Sdílení v bezpečném prostoru

Smutek není emoce, kterou bychom měli nést sami. Najděte bezpečný prostor pro sdílení:

• Svěřte se blízkému příteli, který dokáže naslouchat bez snahy „opravit“ vaše pocity
• Zvažte podpůrnou skupinu lidí s podobnou zkušeností
• Vyhledejte terapeuta, který vám poskytne profesionální podporu
• Pište deník, blog nebo anonymní příspěvky do online komunit

Hezky vystihla podobenství Virginia Satir:

Sdílením svého smutku nejen ulevujeme sobě, ale často vytváříme prostor i pro druhé, aby mohli být autentičtí se svými emocemi.

Rozdíl mezi smutkem a depresí: Kdy vyhledat odbornou pomoc

Je důležité rozlišovat mezi přirozeným smutkem a klinickou depresí. Smutek je přirozenou reakcí na ztrátu nebo zklamání. Má svůj průběh a postupně se proměňuje. Deprese je komplexnější stav, který může, ale nemusí být spojen s konkrétní událostí.

Vyhledejte odbornou lékařskou pomoc, pokud smutek:

• Trvá neobvykle dlouho bez známek zmírnění
• Je tak intenzivní, že vám brání fungovat v každodenním životě
• Vede k myšlenkám na sebepoškozování nebo sebevraždu
• Je doprovázen výraznými změnami spánku, chuti k jídlu nebo energie
• Způsobuje pocity bezcennosti nebo nadměrné viny

Hranice mezi přirozeným smutkem a klinickou depresí není vždy ostrá. Existuje kontinuum, na kterém se můžeme pohybovat, a někdy může přirozený smutek, pokud není uznán a zpracován, přerůst v depresi. To je jeden z důvodů, proč je tak důležité věnovat pozornost svým emocím a učit se s nimi zdravě pracovat.

Důležité je také uvědomit si, že ani hluboký smutek, ani deprese nejsou morálním selháním nebo známkou slabé vůle. Jsou to lidské zkušenosti, které vyžadují pochopení, soucit a někdy odbornou pomoc. Stigma spojené s vyhledáním pomoci je jednou z největších překážek na cestě k uzdravení.

Pamatuji si na klienta Petra, který se cítil jako ‚slaboch‘, protože nemohl překonat zklamání po ztrátě zaměstnání. ‚Měl bych to zvládnout sám,‘ říkal. ‚Ostatní lidé procházejí horšími věcmi.‘ Trvalo několik sezení, než dokázal přijmout, že jeho pocity jsou legitimní a že i terapie na takové téma a vyhledání pomoci je projevem jeho síly, ne slabosti. Tento posun v perspektivě byl klíčovým momentem v jeho cestě k uzdravení.

V terapeutické praxi často pracujeme s konceptem ‚normalizace‘ emocí – tedy s porozuměním, že i velmi intenzivní pocity smutku mohou být přirozenou reakcí na životní události. Zároveň ale potřebujeme rozpoznat, kdy tyto pocity přesahují běžné hranice a kdy je čas vyhledat odbornější podporu.

Carl Jung to viděl takto:

Rovnováha mezi normalizací a rozpoznáním potřeby pomoci je jemná, ale nesmírně důležitá. Vyhledání pomoci není známkou slabosti, ale odvahy a sebeúcty, stejně tak jak to bylo u Petra a jeho pocitech po ztrátě zaměstnání.

Smutek jako učitel: Co nás může naučit

Když se naučíme přijímat smutek jako přirozenou součást života, otevíráme se hlubšímu porozumění sobě i druhým. Podobně jako stín v naší osobnosti, i smutek v sobě nese dar.

Co nás může smutek naučit:

• Empatii a soucit: Když dovolíme sami sobě cítit bolest, lépe rozumíme bolesti druhých
• Vděčnost: Smutek nám připomíná, co je pro nás cenné a důležité
• Hloubku: Prožitý smutek nám umožňuje prožívat hlubší radost a štěstí
• Autenticitu: Přijetí smutku je krokem k přijetí všech částí sebe sama
• Moudrost: Smutek nás učí o pomíjivosti a o tom, co v životě skutečně trvá

Tyto lekce nejsou abstraktní koncepty – jsou to živé pravdy, které mohou hluboce transformovat náš způsob bytí ve světě. Když si dovolíme plně prožít smutek, často zjistíme, že nás přivádí k hlubšímu spojení s naší vlastní lidskostí a s lidskostí druhých.

Japonský koncept ‚wabi-sabi‘ – nacházení krásy v nedokonalosti, pomíjivosti a neúplnosti – nabízí cennou perspektivu na roli smutku v našem životě. Smutek nám připomíná, že vše je pomíjivé, a právě tato pomíjivost dává životu jeho hloubku a krásu. Když tuto pravdu přijmeme, můžeme žít s větší vděčností a přítomností.

V mé vlastní cestě byl smutek často bránou k hlubšímu pochopení a soucitu. Skrze vlastní ztráty a bolesti jsem se naučila lépe rozumět bolestem druhých. Každá vlna smutku, kterou jsem si dovolila plně prožít, mi přinesla nový odstín porozumění a novou kapacitu pro radost.

Rainer Maria Rilke doporučil:

Smutek je jako řeka – když jí dovolíme téct, nakonec nás dovede k oceánu hlubšího porozumění.

Smutek a radost: Dvě strany téže mince

Zajímavým paradoxem je, že čím více si dovolíme cítit smutek, tím hlubší radost můžeme zažívat. Khalil Gibran v knize Prorok píše:

Nejde o to, abychom ve smutku setrvávali, ale abychom jím prošli s vědomím a respektem.

V terapeutické praxi pozoruji, jak klienti, kteří si dovolí plně prožít a zpracovat smutek, často popisují novou kvalitu radosti ve svém životě – radosti, která není povrchní nebo závislá na vnějších okolnostech, ale která vyvěrá z hlubokého vnitřního přijetí celé škály lidské zkušenosti.

Případová studie: Transformace smutku

Moje klientka Eva přišla do terapie rok po rozvodu. „Už bych měla být v pořádku,“ říkala, „ale pořád se cítím prázdná.“ V bezpečném prostoru terapie si Eva postupně dovolila vstoupit do svého smutku – nejen nad koncem manželství, ale i nad ztrátou představy o tom, jak měl její život vypadat.

Proces nebyl jednoduchý ani přímočarý. Byly týdny, kdy Eva cítila, že se „vrací zpět“. Ale postupně, jak přijímala svůj smutek, začala také objevovat nové stránky sebe sama. „Je to zvláštní,“ řekla mi po šesti měsících terapie, „cítím se současně smutnější i šťastnější než kdy dřív. Jako by ve mně bylo více prostoru pro všechno.“

Tento paradox – že hlubší prožívání smutku vede k hlubšímu prožívání radosti – je těžké pochopit intelektuálně. Je to pravda, kterou musíme zažít, abychom ji plně pochopili. Je to jako když dlouho žijeme v domě, kde jsou některé místnosti zamčené. Když konečně najdeme odvahu otevřít dveře do ‚místnosti smutku‘, zjistíme, že tím získáváme přístup i do dalších místností – do místnosti radosti, vděčnosti, úžasu.

Často si představujeme emoce jako protiklady: radost versus smutek, láska versus nenávist. Ale ve skutečnosti jsou emoce spíše jako různé tóny v symfonii našeho vnitřního života. Když si dovolíme hrát jen na několik strun, naše vnitřní hudba ztrácí hloubku a bohatost. Když si dovolíme rozeznít všechny struny, včetně těch hlubokých tónů smutku, naše vnitřní symfonie získává plnost a krásu, kterou nemůže mít žádná jednostrunná melodie.

Závěr: Odvaha cítit 💗

Přijetí smutku vyžaduje odvahu. V kultuře, která nás tlačí k neustálé pozitivitě a produktivitě, je dovolení si cítit a vyjadřovat smutek téměř revolučním aktem.

Brené Brown měla pohled, že:

Smutek není nepřítel, kterého je třeba porazit, ale průvodce, který nás může dovést k hlubšímu, autentičtějšímu a plnějšímu životu.

Odvaha cítit smutek je součástí širší odvahy žít autenticky. V době, kdy je tolik pozornosti věnováno ‚pozitivnímu myšlení‘ a ‚štěstí‘, může být radikálním aktem dovolit si cítit a vyjadřovat celé spektrum lidských emocí, včetně těch, které naše společnost často označuje jako ‚negativní‘.

Moje zkušenost z terapeutické praxe i z vlastního života mě přesvědčila, že cesta k opravdovému vnitřnímu klidu nevede přes potlačování nebo ignorování ‚nepříjemných‘ emocí, ale přes jejich přijetí a integraci. Když přijmeme smutek jako legitimní a cennou součást našeho emočního života, otevíráme dveře k hlubšímu porozumění sobě i druhým.

Básník Rainer Maria Rilke to popsal svými slovy takto:

V tomto duchu vás zvu, abyste otevřeli dveře svému smutku – ne jako nevítanému hostovi, ale jako moudrému učiteli, který vám přináší dary, jež nemůžete získat jiným způsobem. Začít můžete malými kroky – možná tím, že si dnes večer dovolíte cítit smutek, který jste dlouho odkládali, nebo tím, že vytvoříte prostor pro truchlení nad ztrátou, kterou jste ještě plně nezpracovali. Pamatujte, že nejste sami. Všichni jsme na této cestě učení se žít plněji a opravdověji, se všemi radostmi i bolestmi, které k tomu patří.

Chcete-li se dozvědět více o práci s emocemi nebo si promluvit o vašem vlastním příběhu, objednejte se na terapii osobně v Praze nebo online.