
Petra. Seděla naproti mně, ruce pevně sevřené v klíně, a vyprávěla o svém manželství. „Můj muž se nikdy nezeptá, jak jsem se měla. Prostě přijde domů, sedne k počítači a tam tráví celý večer. Už to trvá měsíce. Zkusila jsem všechno – mluvit s ním, křičet, trucovat… Nic nefunguje. On je ten problém.“
Zeptala jsem se jí: „A co se děje s tebou, když tvůj muž večer sedí u počítače?“
Chvíli zmlkla. „Cítím se ignorovaná. Jako bych byla neviditelná. Vlastně je mi smutno a… asi i trochu stydno. Jako bych nebyla dost zajímavá, aby se mnou chtěl trávit čas.“
Tahle jednoduchá otázka posunula náš rozhovor od „problému s manželem“ k tomu, co se skutečně děje – k jejím pocitům, potřebám a starým zraněním, které situace aktivovala.
Virginia Satir, jedna z nejvlivnějších rodinných terapeutek, kdysi řekla něco, co navždy změnilo můj pohled na problémy:
Na první pohled to může znít jako jeden z těch motivačních citátů, co si lidi věší na ledničku. Ale když se nad tím zamyslíte hlouběji, uvědomíte si, jak průlomová tahle myšlenka je.
Protože – ruku na srdce – kolik energie denně vyplýtváme na to, že:
Vzpomínám si na dva klienty, kteří přišli se zdánlivě stejným problémem – oba dostali výpověď z práce.
Pavel to vnímal jako naprostou katastrofu: „Je mi 45, kdo mě teď zaměstná? Všechny úspory padnou na hypotéku. Co řeknu dětem? Co když už nikdy nenajdu tak dobrou práci?“
Jitka naopak říkala: „Samozřejmě, že mě to nejdřív šokovalo. Ale vlastně už tam poslední rok nebyla dobrá atmosféra. Teď mám šanci najít něco, co mě bude víc bavit. A ten odstupňák využiju na ten online kurz, který jsem stejně chtěla zkusit.“
Stejná situace, úplně jiný postoj. A proto i naprosto odlišný dopad na jejich životy.
Znamená to, že bychom měli ignorovat problémy a jen si opakovat pozitivní mantry? Vůbec ne. Nemusíme být zastánci toxické pozitivity.
Tady je několik kroků, které můžete vyzkoušet, když se příště setkáte s problémem:
Faktem může být „kolega mi neodpověděl na e-mail“. Interpretace je „ignoruje mě“ nebo „nezáleží mu na projektu“. Uvědomte si, co je skutečnost a co už je váš výklad situace.
Když myslíte na problém, co cítíte v těle? Sevření v hrudi? Napětí v ramenou? Motýly v břiše? Tělo často vysílá signály dřív než mysl.
Jaké emoce ve vás situace vyvolává? Strach? Smutek? Vztek? Stud? Samotné pojmenování emocí jim ubírá na intenzitě a dává vám větší odstup.
Za každou silnou emocí se skrývá nějaká nenaplněná potřeba. Potřebujete uznání? Bezpečí? Sounáležitost? Autonomii? Když si uvědomíte, o jakou potřebu jde, můžete hledat různé způsoby, jak ji naplnit.
Některé problémy můžeme vyřešit, jiné musíme přijmout. Zaměřte se na svůj okruh vlivu – na to, co skutečně můžete změnit. Často zjistíte, že i když nemůžete změnit situaci samotnou, můžete změnit svůj postoj k ní.
V minulosti, když jsem byla mladá, jsem cestovala vlakem – vlak, který měl tehdy několikahodinové zpoždění. Seděla jsem tam zpocená, naštvaná, kontrolovala každou chvíli hodinky a počítala, o co přijdu.
Vedle mě seděl starší muž, který si celou dobu spokojeně četl knihu. Po třech hodinách čekání jsem to nevydržela a zeptala se ho: „Vás to vůbec neštve, že ten vlak má takové zpoždění?“
Podíval se na mě s úsměvem: „Víte, zpoždění vlaku je fakt. Že kvůli tomu zmeškám schůzky, je taky fakt. Ale že bych kvůli tomu měl být nešťastný další tři hodiny – to je moje volba.“
Ta jednoduchá moudrost mě tehdy zasáhla. Od té doby si ji vlastně připomínám pokaždé, když začínám plýtvat energií na věci, které nemůžu změnit. Naučila jsem se to pouštět.
Samozřejmě, některé životní situace jsou opravdu těžké a bolestivé – ztráty, nemoci, vztahové krize. Nechci tvrdit, že stačí „změnit postoj“ a všechno bude v pořádku.
Ale i v těch nejtěžších chvílích máme určitou svobodu v tom, jak k situaci přistoupíme. Jak o ní budeme přemýšlet. Jaký příběh si o ní budeme vyprávět.
Někdy je změna postoje tak jednoduchá jako:
Jindy vyžaduje hlubší práci – zpracování starých zranění, změnu přesvědčení o sobě a světě, učení se novým vzorcům myšlení a chování.
Co se stalo s Petrou, klientkou z úvodu? Během několika sezení jsme prozkoumaly její postoj k situaci s manželem. Zjistila, že její pocit neviditelnosti a nedostatečnosti má kořeny hluboko v dětství, kdy jako prostřední dítě často zažívala, že na ni „nezbyl čas“.
Když si tohle uvědomila, dokázala s manželem mluvit jinak – ne z pozice obviňování, ale z pozice sdílení svých pocitů a potřeb. A překvapivě, on reagoval úplně jinak než dřív. Ukázalo se, že se do počítače nořil částečně proto, že měl pocit, že stejně není dost dobrý společník a že by Petra raději trávila čas s kamarádkami než s ním.
Problém tedy nebyl v tom, že „on je takový“ nebo „ona je taková“. Problém byl ve vzorcích komunikace a v interpretacích chování toho druhého.
Virginia Satir nám zanechala mnoho cenných myšlenek a přístupů. Ale tahle jednoduchá věta – „Problém není problém; problém je váš postoj k problému“ – je pro mě jednou z těch nejvýznamnějších.
Připomíná nám, že i když nemůžeme kontrolovat všechno, co se nám v životě děje, máme svobodu v tom, jak k tomu přistoupíme. A právě tahle svoboda nám dává sílu proměnit i ty nejtěžší situace v příležitosti k růstu.
Takže až se příště setkáte s problémem, zkuste se na chvíli zastavit a zeptat se: „Jak k tomu přistupuji? A slouží mi tento přístup?“
Možná budete překvapeni, kolik nových možností se před vámi otevře.
Pokud řešíte nějakou náročnou životní situaci a rádi byste prozkoumali svůj postoj k ní, objednejte se na terapii. Společně můžeme najít nové perspektivy a cesty k řešení. lenka@kvulisobe.cz.