Když rodiče dělají, co umí: O nedokonalé lásce a dětské kritice

Tuhle jsem seděla v terapeutické místnosti s Janou. Čtyřicetiletá žena, úspěšná v práci, ale uvnitř pořád to zraněné dítě. „Vždycky kritizovala moje známky, nikdy to nestačilo,“ vyprávěla o své mamince s bolestí v hlase. „Dodnes slyším, jak mi říká, že s takovou pílí v životě ničeho nedosáhnu.“

Znáte to? Ty věty, které v nás zůstávají jako ozvěny. Ty momenty, kdy jsme jako děti potřebovali objetí, ale dostali jsme kritiku. Nebo kdy jsme toužili po pochopení, ale setkali se s nepochopením.

A přesto… přesto existuje perspektiva, která může přinést hlubokou úlevu. Perspektiva, která nám pomáhá najít vnitřní klid, aniž bychom museli předstírat, že nás nic nebolelo.

Rodiče prostě dělají, co umí (i když je to někdy fakt málo, nebo se nám to zdá málo:)

Jedna z nejdůležitějších pravd, kterou můžeme jako dospělí přijmout, je tahle:

Pozor, tohle není omlouvání jejich přešlapů nebo přehlížení bolesti, kterou nám způsobili. Je to prostě konstatování reality.

Každý rodič vstupuje do rodičovské role s vlastním „batohem“ plným věcí:

• Vlastní nezpracovaná zranění z dětství (a těch bývá hodně)
• Převzaté vzorce výchovy – prostě co znají z vlastní rodiny
• Omezení daná dobou a společenskými normami (vzpomeňte si na komunismus a jeho vliv na naše rodiče)
• Osobnostní rysy, silné i slabé stránky (někdo je prostě od přírody úzkostnější)
• Aktuální životní situace a stresy (hypotéky, nemoci, vztahové problémy)

A víte, co je na rodičovství to nejšílenější? Že je to role, na kterou neexistuje žádná skutečná příprava. Ve škole se neučí, testy se z ní nepíšou, zpětnou vazbu nedostáváme. A přitom je to asi ta nejdůležitější práce v životě.

Proč jsme jako děti tak neskutečně kritičtí?

Jako děti zkrátka nemáme šanci vidět své rodiče v jejich plné lidskosti. Nevidíme jejich vnitřní boje, nejistoty, strach z vlastního selhání. V našich očích jsou to všemocné bytosti, které by „měly vědět líp“. A proto jsme k nim tak nemilosrdně přísní.

S vlastními životními zkušenostmi obvykle přichází i větší pochopení. Začínáme chápat, že:

• Rodiče jsou taky jenom lidi, kteří dělají chyby (někdy i pořádné průšvihy)
• Jejich reakce často vycházely z vlastního strachu a nejistoty
• To, co nám mohli dát, bylo omezeno tím, co sami dostali
• Jejich záměry byly většinou dobré, i když provedení někdy dost pokulhávalo

Jak jsem psala v článku o mezigeneračním traumatu, mnoho vzorců se předává z generace na generaci, aniž by si to rodiče uvědomovali.

Ten stud a kritika? Naprosto normální věc

Možná si teď říkáte: „Ale já se za některé věci, co moji rodiče dělali nebo dělají, opravdu stydím. Je to sobecké?“ Vůbec ne. Je naprosto přirozené a normální, že se někdy za své rodiče stydíme nebo je kritizujeme. Ať už jde o mámin nevkusný outfit na třídních schůzkách, tátovo hlasité vyprávění vtipů na rodinné oslavě, nebo o hlubší věci jako jejich politické názory, přístup k penězům nebo způsob, jakým mluví s obsluhou v restauraci.

Tahle kritika je součástí procesu separace a utváření vlastní identity. Vlastně to znamená, že děláme přesně to, co máme – vymezujeme se, tvoříme si vlastní hodnoty, přemýšlíme o tom, jací chceme nebo nechceme být. Je to zdravé a potřebné. Problém nastává jen tehdy, když v této fázi uvízneme a nedokážeme postoupit dál – k onomu hlubšímu pochopení.

Mezi pochopením a odpuštěním: Hledání vlastní cesty

V terapeutické praxi často vidím, jak osvobozující může být, když klienti dokážou přerámovat svůj pohled na rodiče. Nejde o to omlouvat skutečné křivdy nebo zneužívání – to v žádném případě. Jde o to vidět celý obraz.

Jana po několika měsících terapie začala chápat, že její matka, sama vychovaná v rodině, kde pochvala byla vzácnější než sníh v létě, prostě neuměla ocenit úspěchy své dcery. Nevěděla jak. Její věčná kritika paradoxně vycházela z upřímné touhy, aby se Jana měla v životě líp než ona sama.

„Došlo mi, že moje máma byla jako někdo, kdo nikdy neslyšel hudbu, a přesto se snažil naučit své dítě zpívat,“ řekla mi Jana při jednom sezení. „Jak by mohla dát něco, co sama nikdy nedostala?“

Tohle uvědomění souvisí s tím, co popisuji v článku o vnitřních částech osobnosti – naše vnitřní dítě potřebuje pochopení, ale náš vnitřní dospělý může poskytnout širší perspektivu.

Praktické kroky k hlubšímu pochopení (bez přetvářky)

Pokud se potýkáte s bolestivými vzpomínkami na rodičovské přešlapy, zkuste tyhle kroky:

1. Prozkoumejte rodinnou historii – Co vlastně víte o dětství svých rodičů? Jaké vzorce se v rodině opakují? Ptejte se, dokud máte koho.
2. Všímejte si kontextu – V jaké době vyrůstali? S jakými společenskými normami? (Představte si, jaké to bylo vychovávat děti za normalizace nebo v poválečné době.)
3. Hledejte záměr za chováním – I když bylo jejich chování zraňující, co tím asi sledovali? Jaký byl jejich záměr?
4. Rozlišujte mezi osobou a jejím chováním – Můžete nesouhlasit s tím, co dělali, a přesto vidět jejich lidskost.
5. Přijměte ambivalenci – Je naprosto v pořádku zároveň milovat své rodiče i cítit bolest z jejich selhání.

Když je pochopení sakra složité

Existují samozřejmě situace, kdy bylo rodičovské chování skutečně destruktivní – případy závažného zanedbávání, fyzického či emočního zneužívání, opuštění. V takových případech je cesta k pochopení mnohem složitější a často vyžaduje odbornou podporu.

I tady ale platí, že pochopení neznamená omlouvání. Znamená to vidět celý obraz, včetně toho, co mohlo vést k takovému chování. To nám může pomoci přerušit mezigenerační vzorce a zajistit, že my sami nebudeme podobné věci předávat dál – svým dětem, partnerům nebo lidem kolem nás.

Jak jsem psala v článku o toxických poutech mezi rodiči a dospělými dětmi, někdy je pro naše duševní zdraví nezbytné vytvořit si zdravý odstup.

Naše vlastní rodičovství: Pokrok, ne dokonalost

A teď ta ironie – i my, navzdory všem našim dobrým úmyslům a snaze být lepšími rodiči než byli ti naši, budeme dělat chyby. Možná jiné, možná méně závažné, ale pořád chyby.

I my jednoho dne budeme sedět v pomyslném křesle obviněných, kde naše děti budou hodnotit naše rodičovské schopnosti. „Mami, jak jsi mi tohle mohla udělat?“ „Tati, proč jsi tam tehdy nebyl?“ A možná i ony budou muset ujít stejnou cestu k pochopení, kterou teď procházíme my.

A možná právě v tom je naděje.

Jak říkávala moje babička: „Dělej, co můžeš, s tím, co máš, tam, kde jsi.“ A přesně to dělali i naši rodiče.

Pokud se potýkáte s bolestivými vzpomínkami na dětství nebo máte složitý vztah s rodiči, nemusíte na to být sami. Objednejte se na terapii a společně můžeme pracovat na cestě k vnitřnímu smíření a klidu. Těším se na vás, objednat se můžete zde.
lenka@kvulisobe.cz